Domácí násilí

Proč tu je zrovna domácí násilí? Důvodů je hned několik. Uvedu jen, že několik žen v mém okolí, ale i já sama jsme v tomto pekle žily několik let. Podle výzkumů je obětí každá  pátá žena v České republice. Okolí potom nevidí, a nebo nedokáže pomoci. Některé případy potom končí tragicky....

 Domácí násilí je fyzické, psychické anebo sexuální násilí mezi blízkými osobami, ke kterému dochází opakovaně v jejich soukromí a tím skrytě mimo kontrolu veřejnosti, intenzita násilných incidentů se stupňuje a vede ke ztrátě schopností včas tyto incidenty zastavit a efektivně vyřešit narušený vztah.

Klíčové znaky domácího násilí:

1. Opakování a dlouhodobost – z jednoho útoku jakéhokoli charakteru ještě nelze určit, zda jde o domácí násilí. Může to však být jeho začátek.
2. Eskalace
– od urážek se stupňuje k psychickému snižování lidské důstojnosti až k fyzickým útokům a závažným trestným činům ohrožujícím zdraví a život.
3. Jasné a nezpochybnitelné rozdělení rolí osoby ohrožené a osoby násilné – domácí násilí nejsou vzájemná napadání, hádky, rvačky, spory, kde se role osoby násilné a osoby ohrožené střídají.
4. Neveřejnost – probíhá zpravidla za zavřenými dveřmi bytu či domu, stranou společenské kontroly.

Autor: Expertní skupina Aliance proti domácímu násilí

 

Projevy domácího násilí:
psychické násilí
o zastrašování – zlé pohledy, výhružná gesta, předvádění zbraní, ničení věcí, ubližování jiným v přítomnosti ohrožené osoby
o zvýšená kontrola všeho, co ohrožená osoba dělá – kam jde, s kým mluví, co říká, kdy se vrátí, omezování samostatnosti a rozhodování o sobě
o kritizování a ponižování – nadávky, zesměšňování, snižování schopností, zpochybňování duševního zdraví, zlehčování obav, přehlížení přání a potřeb
o vyhrožování a vydírání – nucení k poslušnosti, vyhrožování bitím, přerušením kontaktů, sebevraždou, vydírání přes děti, vnoučata, vyvolávání pocitů viny
fyzické násilí – facky, rány pěstí, kopání, tlučení hlavou (např. o stěnu, topení), rdoušení, tahání za vlasy, bití nějakým předmětem apod.
sociální násilí – izolace od příbuzných a přátel – zákaz přijímat návštěvy, svým chováním odrazovat návštěvníka od dalších návštěv, zákaz telefonovat, dívat se na TV, doprovázení např. k lékaři, na úřady
ekonomické zneužívání – zamezení přístupu k financím (i vlastním), vydírání, vynucování přepsání bytu, nemovitosti
sexuální násilí
kombinace


Rizikové faktory doprovázející vznik domácího násilí mezi blízkými osobami:
• vynucená sociální izolace
• finanční závislost na partnerovi
• péče o děti v rámci mateřské a rodičovské dovolené
• zdravotní postižení a omezení
• vyšší věk a bezmocnost seniorů
• přechod z aktivní zaměstnanosti do starobního či jiného důchodu
• nezvládnuté rodičovství a výchova dětí
• závislosti násilné osoby

 Od mého ochránce:

"Domácí násilí je špatné z toho důvodu, že se děje za dveřmi a nikdo to nevidí. Není svědek, který by to dokázal, a tak se žena nemůže dovolat pomoci, ani kdyby ji někdo viděl, že byla zbita. Je to starost policie, ale ta s tím nechce mít nic společného. tak se žena musí bránit sama, ale jak?

Zoufale se snaží být dobrá, ale nejde to, jak si představuje. Vše je špatně, a vše je jinak, než by chtěla. Aby byla šťastná, měla by žít vedle muže, který ji nebude bít a nadávat jí.  Ale to se neděje, ona se trápí a buduje v sobě hráz, která jí brání dát na sobě něco znát před okolím. Bude se bránit tím, že je šťastná, ale v duši je bolest, která ji ničí a která ji zabraňuje , aby se dala do řeči o tom, co ji ničí a bolí v duši, co ji dělá zranitelnou před tímto mužem, který je jejím tyranem, před kterým se klepe a před kterým se nemůže bránit, protože je stále pod vlivem strachu z bolesti duše a které jsou mučícími nástroji její duše. Pokud by se začala bránit, bude ta bolest ještě větší, a bude to bolet více než dosud, protože on je nemilosrdný a zlý člověk a bude ji trápit, dokud ona bude žít, aby se mohl ukájet v jejích bolestech a aby ukázal, že on je silný a ne ona. A to proto, že on je sobecký a chce ji mít pro sebe se vším všudy, i s jejími bolestmi a s jejím strachem. rozdělení rolí je v tomto případě na role tyrana a oběti a ne na role muže a ženy.

Občas se stávají případy, že žena uprchne a nechá za sebou život s tyranem. Potom slyší, proč se nechala a proč se nebránila. Ale ona to ví, a nemůže to říci, protože se stále bojí bolesti a bolest zůstává v její duši. Aby se zase mohla radovat ze života, musí se rozhodnout bolest překonat a dostavit se k doktorovi, který ji bolesti zbaví a bude šťastná zase jako dřív. Ale to je to nejtěžší, aby se k doktorovi dostala."

 

Konchedras 16.4.2009


Kontakty na azylové domy

www.azylovedomy.cz/?stranka=databaze


Pomoc pro ženy- kontakty

Tel. čísla, webové stránky

 www.rosa-os.cz   tel. 602 246 10 www.bkb.cz/ www.donalinka.cz/    tel. 2 51 51 13 13 nonstop www.domacinasili.cz/ Informace ministerstva vnitra o týrání a seznam organizací poskytujících pomoc týraným https://www.mvcr.cz/nasili/default.htm Pomoc obětem obchodu se...

—————

Azylové domy, domovy v tísni

   KDE MŮŽETE HLEDAT POMOC? Pro radu či pomoc v nouzi se obraťte na organizaci Rosa, telefonní číslo 241 432 466 nebo Bílý kruh bezpečí, 251 511 313 V případě, že potřebujete odejít z domova (třeba i s dětmi), vyhledejte pomoc Charity: * Azylový dům, Břeclav, 519 331 455 * Centrum pro...

—————

Pomoc pro ženy - Slovenská republika

Bratislavský kraj 1. OZ Aliancia žien Slovenska Nábělkova 2 BRATISLAVA 841 05 02/654 281 49 02/524 503 46, fax. 02/524 503 46, 0903 519 550 – krízová linka...

—————

Občanské poradny

Praha Poradna pro občanství, občanská a lidská práva Nevládní organizace, poskytující právní poradenství v oblasti lidských a občanských práv v České republice. https://www.poradna-prava.cz Ječná 548/7, 120 00 Praha-Nové Město 420 270 003 280 Středa 10:00 – 17:00 Občanská poradna Beroun Na...

—————


Jana Khalifa: Domácí násilí je stejně zhoubné jako rakovina

15. 7. 8:20

Rozhovor se stylistkou a zakladatelkou neziskové organizace Isida Amenti o mezilidských vztazích a domácím násilí.

Rozhovor - Vizážistka Jana Khalifa prožila šestnáct let domácího násilí. Teror a šikana ze strany bývalého manžela ale neskončily ani po rozvodu.

Ne příliš pozitivní životní zkušenosti využila k založení neziskové organizace Isida Amenti, která se mimo jiné snaží dodávat sebevědomí týraným ženám.

V rozhovoru pro online deník Aktuálně.cz prozradila, jaký vztah má ke svému bývalému muži, proč pro ni bylo těžké od něho odejít a co bylo hnacím motorem vedoucím ke změně života.

Aktuálně.cz: Kdy jste se poznala se svým bývalým manželem?

Jana Khalifa: S manželem jsem byla od svých 17 let, on byl starší, vzdělaný, charismatický a měl rozhled.  Já jsem k němu vzhlížela. Už ze začátku šlo o nerovnoměrný, nicméně poměrně idylický vztah. První problémy se začaly objevovat nenápadně. V podstatě v době, kdy jsem i já chtěla prosadit svoje názory.

A.cz: Pořád je na vás trochu vidět, že vám nedělá dobře mluvit o své minulosti.

Ano. Ještě teď mě občas přepadne pocit studu. Nicméně už si dokážu říct, že já se nemám za co stydět. I proto jsem se rozhodla vystoupit s přednáškou na TEDxu. Dodat tak odvahu ženám, které jsou ve stejné situaci. Ukázat, že překonat se dá mnohé, z čeho lze vystoupit, a že stojí za to v sobě nalézt sílu a zachránit se. Před čtyřmi lety pro mě ale bylo velmi obtížné o všem otevřeně hovořit. Obzvlášť když jsem musela na policii vypovídat o situaci doma.

A.cz: Byli na vás nějak nepříjemní?

Ani v nejmenším. Vzhledem k tomu, že měli zprávu z intervenčního centra, věděli, že budu mluvit o velmi intimních věcech, musela jsem popisovat i sexuální násilí. Takže se snažili mi situaci ulehčit. Měli pochopení i proto, když jsem některé věci nedokázala vyslovit nahlas.

A.cz: Jak dlouho jste tedy žila s manželem?

Šestnáct let.

A.cz: Proč jste to tak dlouho vydržela?

Strašně jsem se bála. Zároveň jsem se strašně nenáviděla za to, že jsem tak slabá a nechám si líbit takové věci. Vlastně až díky psycholožce z Bílého kruhu bezpečí jsem dokázala pochopit, proč to tak je. Během konzultací se mnou udělala časovou osu našeho soužití, abych si sama uvědomila, kde a čím to začalo a že situace a násilí se postupem času zhoršuje. 

A.cz: Bála jste se toho, že zůstane sama?

Nejdřív jsem se bála, že tam venku nedokážu přežít, že se nedokážu postarat sama o sebe. V posledních letech jsem se bála, že pokud se dozví, že chci opět odejít, nepřežiju to. Neměla jsem vůbec představu, čeho všeho je schopen. Běžným stylem komunikace u nás byly všemožné výhružky typu: "Přijdeš o děti. Já s tebou zatočím, tak že si nikde neškrtneš…".

A.cz: Nebyla v tom taky tak trochu víra v to, že se to dá změnit?

Asi ano. Ze začátku byla samozřejmě období klidu a pohody. Incidenty a problémy přicházely jednou za dva až tři měsíce. Postupem času se ale zkracovaly. Nejhorší bylo takové to procitnutí, že vám je líp samotné. Když například odjel na deset dní na dovolenou, uvědomila jsem si, jak jsem v klidu, jak se mi svobodně dýchá.

A.cz: Řešila jste svoje problémy někdy s kamarádkou?

V náznacích. Nebylo to ale pro mne moc příjemné. Opatrně jsem se jí ptala, jak fungují určité věci v jejich vztahu. Co ještě je a co už není normální. A zda ji manžel také nutí k sexu. Když se na mě dívala zaraženě s tím, že je přeci normální odmítnout, tak jsem si říkala, že je opravdu něco špatně.

A.cz: Násilí se ve vašem vztahu asi neobjevilo hned, že?

Poprvé jsem si uvědomila, že je něco špatně v roce 2000. Byli jsme spolu šest let, ale nedokázala jsem s tím nic udělat. Muselo uplynout dalších šest, abych kontaktovala centrum pro oběti domácího násilí. Tam mě ubezpečili v tom, že tohle opravdu není v pořádku. V podstatě mě nikdy nezbil tak, že bych byla samá modřina a krev. V našem případě šlo spíš o psychické a sexuální týrání.

A.cz: Vy jste tedy někdy nevolala policii?

Ne. Co bych jim vlastně řekla? Zvenku na mě nebylo vidět žádné násilí.

A.cz: Nakonec jste v sobě sílu odejít ale našla. Co bylo pro vás tím hnacím motorem?

Dcery. Nechtěla jsem dopustit, aby vyrůstaly v takovémhle modelu vztahů, aby to považovaly za běžné. Byla pro mě šílená představa, že by jednou zažívaly to samé co já. Do určitého momentu děláte všechno pro to, abyste pro děti udržela rodinu, a pak je to přesně naopak.

A.cz: Co tedy má udělat žena v podobné situaci, v jaké jste byla vy?

Za prvé si musí uvědomit, že její situace se nezlepší a naopak se bude zhoršovat. Určitě kontaktovat centra, která se těmito problémy zabývají (Bílý kruh bezpečí, Rosa, Acorus). Tam to s vámi rozeberou. Poskytnou vám psychologickou a právní pomoc. Řeknou podmínky bezpečného odchodu z násilného vztahu. Nicméně rozhodnutí odejít za vás nikdo neudělá, a pokud nejste na sto procent přesvědčená, není vám pomoci. Najít v sobě sílu vymanit se, je to nejtěžší. Období do toho rozhodnutí je tím nejhorším. Vždy pak musíte myslet na bezpečí, z takového vztahu nikdy nelze odejít oficiálně po domluvě, vždy to bude potajmu.

A.cz: Nenávidíte svého bývalého manžela?

Vlastně ne a ani to tak nikdy nebylo. Já se ho prostě jen strašně bála. Teď už mi je jedno. Když ho vidím, jen si říkám, jak jsem se jen toho člověka mohla bát a jak nade mnou mohl mít takovou moc. Vlastně jsem ani nikdy nechtěla, aby šel do vězení.

A.cz: Takže byl odsouzen?

Dostal dva roky s tříletou podmínkou, která byla pro mě a děti určitou ochranou. Po amnestii bývalého prezidenta Václava Klause mu byl trest vymazán. S čistým trestním rejstříkem se mi začal mstít formou trestních oznámení. Když přišlo to první, byl to šok. Jako bych se vrátila do těch dob, kdy jsem se ho bála. Pak přišlo druhé a třetí. Já věděla, že na to musím nějak reagovat, nechtěla jsem ale oplácet stejnou mincí. Bylo by mi líto času a vynaložené energie na něco tak zbytečného a negativního. Právě v tenhle moment vznikl nápad, že mohu pomoci skrze své nabyté, a doslova i nabité zkušenosti, pomoci dalším ženám v podobné situaci a založila jsem neziskovou organizaci Isida Amenti.

A.cz: Na co se v ní zaměřujete?

Za prvé je to prevence ve formě správně pojatých a zaměřených kampaní. Za další se zaměřujeme na tzv. následnou pomoc, formou tzv. svépomocných skupin. Dále připravujeme komplexní program, který by zahrnoval všechny prostředky na zvýšení psychické odolnosti a sebevědomí. Je důležité, aby se týraná přestala bát a začala si vážit sebe sama. Všichni násilníci žijí totiž právě ze strachu, který způsobují. Dalším bodem je i upozorňování na fenomén pokračujícího domácího násilí a kyberšikany. Ta se zpravidla netýká jen samotné ženy, ale i těch, kteří ji při odchodu pomohli. Naším cílem není pomáhat akutním případům (období, kdy žena teprve zvažuje odchod), pro ty jsou specializovaná centra plná odborníků. My se zaměřujeme na pomoc po odchodu.

A.cz: Jak by tedy podle vás měla vypadat co možná nejúčinnější kampaň proti domácímu násilí?

Je velice důležité upozorňovat na to, že domácí násilí má vývoj, několik forem. Domácí násilí není jen to fyzické. Například já ho přirovnávám k rakovině. Už od prvního momentu, od první buňky nádoru mluvíte o rakovině. První příznaky přehlížíte, i přesto, že vás ve finále mohou zabít. Stejné je to i s domácím násilím. Neprojevuje se jen ve formě bití nebo sexuálního zneužívání. Já za jeho počátky považuji už například ponižování, sociální izolaci nebo totální kontrolu financí. U těch ale zpravidla nezůstává a tlak se stupňuje. Nakonec to ve většině případů skončí u modřin, monoklů a bití. Podle mě je domácí násilí důležité odhalit co nejdříve, stejně jako zmiňovanou rakovinu. Čím dříve ji začnete léčit, tím větší šanci máte na uzdravení.

A.cz: Co už tedy lze podle vás klasifikovat jako domácí násilí?

Mezi první příznaky podle mého patří strach, pocit viny a studu. Bojíte se něco říct a neustále omlouváte partnerovo chování, protože sama věříte, že kdybyste se chovala jinak, nemusel vás potrestat. Dokáže vás přesvědčit, že jste se provinila, že jste tak špatná a nemožná, že jste ho svým chováním vlastně vyprovokovala. V každém vztahu se můžete pohádat, můžete na sebe i křičet, ale v dobrém vztahu se nesmíte partnera bát. 

A.cz: Vy jste se ale vydržela bát celých šestnáct let. Proč?

Často je slyšet názor: "To asi nemůže být tak hrozné, když neodejde a nechá se bít a týrat." Nicméně málokdo si uvědomuje, že domácí násilí vytváří stejnou závislost jako třeba alkohol, drogy nebo cigarety. S tím rozdílem, že každý ví, jak dopadne, když si bude píchat drogy do žíly. Na každé krabičce cigaret je napsáno varování, co způsobuje kouření. Ale nikdo nemá na čele napsáno, že život s ním vás může zabít. Naopak berete si člověka, kterého milujete, který je nesmírně okouzlující, milý a pozorný. To, že se vás domácí násilí týká, poznáte, až když je pozdě.

A.cz: Podle vás pronásledování a terorizování skrze soudy nikdy neskončí?

Zatím nebyl zpracován oficiální výzkum, který by mapoval situace po vykázání či po opuštění násilného vztahu. Podle zkušeností z praxe ale vyplývá, že v případě vztahů s fyzickým násilím, jehož spouštěčem je alkohol, mají ženy po odchodu šanci, že teror již nebude pokračovat. Tam, kde převažuje psychické a sexuální násilí, to bývá naopak. Teror se v takových případech nekončí a posouvá se na úroveň právní šikany.

A.cz: Co říkají statistiky? Kolik žen se podle nich stane obětí domácího násilí?

Podle statistik je to každá třetí čtvrtá žena, což vlastně znamená, že každý čtvrtý muž se dopouští týrání své ženy. Proto si také vážím každého čtvrtého muže, který dá jasně najevo, že násilí do vztahu nepatří.

 

Zdroj: magazin.aktualne.cz

 

Konchedras 16.7. 2014


Policejní psycholožka Ludmila Čírtková o domácím násilí:

Násilník svou agresi dávkuje a stupňuje. Zkraje se i omluví, že už se to nebude opakovat. Jenomže ono se to opakuje a člověk nedokáže snadno rozpoznat bod zlomu a říct si: tak a teď je to vážné, jde mi už nejen o lidskou důstojnost, ale i o zdraví a možná i o život. Můžeme to přirovnat k příběhu o žábě. Když ji hodíte do hrnce s vařící vodou, vyskočí, ale dáte-li ji do vlažné vody a pomalu ohříváte, nepozná, kdy už jde o život. A vy ji uvaříte.


Odpověď: Prosba o radu  poradna@rosa-os.cz

 Ve vašem případě je vhodné se obrátit na Dětské krizové centrum, 141 00
Praha 4, V zápolí 1250/21( telefon 241484 149, web:  www.dkc.cz ), nebo na
Nadaci naše dítě, 181 00 Praha 8, Ústavní 95, telefon 266 727 999, web: www.nasedite.cz
Pokud nejste z Prahy či blízkého okolí - pak se obrátit na klinického
psychologa.Určitě byste mohla požádat Soud o změnu styku dětí s jejich
otcem, případně žádat o soudně znalecké posudky( bohužel ty se ale platí),
pokud je tady nebezpečí z ohrožení dětí , lze požádat soud o vydání
předběžné opatření např. omezení, či zákaz styku).
O této situaci se můžete poradit s právníkem z Nadace naše dítě - vždy ve
středu od 14-18 hodin, lze jen telefonicky na čísle:777 800 002, či je možné
volat na linku právní pomoci Advocats( úterý dopoledne 9 - 12.00 a ve středu
17.30-20.30 - telefon 224 910 744.
O celé situaci je nutné stále hovořit s OSPODEM, pokud dojde k nějaké
situaci po předání dětí- je vhodné celou záležitost písemně popsat a řešit s
OSPODEM.
Pokud jste vy sama někam docházela během svého manželství , kde se řešilo
domácí násilí, určitě by pomohla i zpráva z takové organizace, a také je
vhodné znovu se tam objednat.

S pozdravem a přáním všeho dobrého.
Zdena Prokopová, místopředsedkyně o.s.ROSA
www.rosa-os.cz , www.stopnasli.cz

 

Konchedras 10.5. 2010

 Dobrý den,

chápu, že jste dříve o domácím násilí nechtěla hovořit. Určitě lze ale vše
řešit i nyní. Záleží samozřejmě na tom, co přesně se ve Vašem případě dělo a
jak je to dlouho. Rozhodně je vše dobré probrat na osobní poradě. Jste-li z
Prahy, můžete se obrátit na naše Informační a poradenské centrum a objednat
se na konzultaci na telefonním čísle 241 432 466. Sídlíme na adrese Podolská
242/25, Praha 4. Jste-li mimopražská v každém kraji existuji tzv.
Intervenční centrum. Seznam a kontakty najdete na internetové stránce
www.domacinasili.cz/

Hodně štěstí a sil!
S pozdravem za o. s. Rosa
Zuzana Ilečková, DiS.
Sociální pracovnice

 

Odpověď internetové poradny LD DKC
problem@ditekrize.cz

Dobrý den,
zdravíme Vás z naší internetové poradny a děkujeme za důvěru, se kterou jste se na nás obrátila.
Chtěla bych Vás moc ocenit za to, že jste napsala a hledáte pro sebe i děti pomoc. Dovedu si představit, že pokud jste s dětmi zažívali domácí násilí ze strany Vašeho bývalého muže, ztratila jste v něj důvěru, a obáváte se o bezpečí svých dětí, když jsou s ním.

Pokud jde o úpravu styku s dětmi, je správné, že jste se obrátila na OSPOD. Je to instituce, která má zákonem stanovenou povinnost hájit zájmy dětí v rodinách. Pokud máte pocit, že konkrétní sociální pracovnice OSPODu Vás dostatečně nevyslechla a nejednala v zájmu Vašich dětí, je možné obrátit se na její nadřízené a požádat je o prošetření jejího postupu. Pokud ani toto opatření by nebylo dostatečně účinné, potom je možné obrátit se přímo na nadřízený orgán, jímž je Ministerstvo práce a sociálních věcí, nebo oslovit Veřejného ochránce práv - Ombudsmana.

Co se týče vynucování si návštěv dcerky jejím otcem v jiné dny, než soudem nařízené, chtěla bych Vám napsat, že takovým jednáním Váš bývalý manžel porušuje rozhodnutí soudu. Vaším plným právem je v takových případech toto oznámit na OSPOD nebo policii, kteří mají povinnost tuto situaci prošetřit a zasáhnout tak, aby Vaše děti byly v bezpečí.

Ohledně právních otázek a možných důkazů proti Vašemu bývalému manželovi, můžete kontaktovat občanskou poradnu či přímo právníka zabývajícího se touto problematikou. Občanské poradny naleznete na těchto webových stránkách: www.obcanskeporadny.cz

V této souvislosti bych Vám ráda nabídla i bezplatnou právní poradnu Dětského krizového centra (DKC) v Praze. V DKC je rovněž možné se objednat na konzultaci či psychologické vyšetření Vaší dcery, jehož závěr by mohl také sloužit jako podnět k úpravě styku dětí s bývalým manželem. Do této poradny i na konzultaci či vyšetření se můžete objednat na tel. čísle 241 480 511 od pondělí do pátku, nejlépe v ranních hodinách mezi půl devátou a devátou. Vzhledem k aktuální naplněné kapacitě v DKC se může stát, že nějakou dobu bude třeba vyčkat, než se kapacita k provedení vyšetření uvolní. Na tomto se lze konkrétně dohodnout se sociální pracovnicí DKC v rámci Vašeho objednání se na výše zmíněném tel. čísle.

Přemýšlím také nad tím, jak je asi v celé situaci Vám samotné. Dovedu si představit, že starost o bezpečí Vašich dětí v podmínkách, o kterých píšete, může být docela vyčerpávající. A tak si říkám, jestli Vy sama pro sebe máte někoho, komu byste se mohla svěřit. Někoho, s kým byste mohla své starosti sdílet, a kdo by Vám byl oporou. V náročných životních situacích je dobré nebýt na všechno úplně sama.

Kdybyste si třeba chtěla o všem promluvit anonymně, ráda bych Vám nabídla možnost zavolat na naši nonstop Linku důvěry Dětského krizového centra na tel. číslo 241 484 149. Můžete si zde promluvit, o tom, co Vás trápí, a také Vám můžeme pomoci vyhledat potřebné kontakty, pokud například z důvodu místní dostupnosti nejsou pro Vás kontakty, které Vám nyní nabízím, dosažitelné.

Každé pondělí a středu mezi 18 – 21 hod. nás můžete kontaktovat také prostřednictvím programu Skype, naše Skype jméno je: ld_dkc; nebo každý pátek od 15 – 18 hod. na Chatu Linky důvěry Dětského krizového centra na adrese: www.elinka.iporadna.cz. Samozřejmě nám můžete také opakovaně napsat prostřednictvím emailu.

S podporou a přáním mnoha sil,

Tým internetové poradny Linky důvěry DKC.

 

Odpověď: Prosba o radu

Dobrý den,
sociální pracovnice by měla vše zapsat a zápis Vám dát podepsat, případně
byste měla dostat kopii. Bude-li v zápise něco napsané tak, že budete mít
pocit, že to vyznívá jinak, můžete požádat o úpravu. Případně můžete vše
zapsat sama donést to sociální pracovnici k založení do spisu nebo to poslat
doporučeně poštou, abyste měla zaručeno, že to bude, tak to míníte.
Určitě doporučuji podat k soudu návrh na určení styku dětí s otcem, aby vše
bylo stanoveno jasně a soudně. Máte-li možnost objednejte se do jedné z
organizací, na něž jsem Vám poslala kontakt a můžete tam vše naplánovat a
probrat.

S pozdravem za o. s. Rosa
Zuzana Ilečková, DiS.
Sociální pracovnice
 

Konchedras 17.5. 2010


Zpravidla se o násilí mluví pouze tehdy, jedná-li se o násilí fyzické. Dnes už ale odborníci přiznávají, že psychické týrání je mnohdy daleko zrůdnější a pro danou oběť nepříjemnější než fyzické, a to především proto, že s psychickým násilím se oběť trápí daleko déle sama, než udělá potřebné kroky k zastavení násilí. Dokázat psychické násilí je někdy velmi složité, mnohdy takřka nemožné...

Počátkem 21.století byl zkoumán vzorek žen – obětí násilí, jak psychického, tak fyzického. Psychologové došli k těmto statistickým údajům: fyzické útoky zažilo 90% všech zkoumaných žen, psychické týrání uváděly všechny ženy. Bití zažily i některé zkoumané oběti během těhotenství, obzvlášť v jeho druhé polovině. Opakované fackování znaly téměř tři pětiny obětí. Polovina žen poznala bití a rány pěstí, Čtvrtina žen se zmínila o škrcení a zkopání. Některé zažily pálení žehličkou, svazování, přivírání prstů do dveří či polévání ledovou vodou. Vyskytl se i pokus o upálení a utopení. Tři čtvrtiny týraných žen partner omezoval ekonomicky. Záměrně málo peněz na domácnost dostávala polovina z nich. Každé desáté ženě přidělil partner jen malé bankovky, musela mu potom předložit vyúčtování. Zakázáno chodit do práce měla pětina žen. Pět procent žen muselo vydělané peníze posílat svému partnerovi na účet. Polovina žen uváděla sexuální násilí. Nejčastěji šlo o vynucený sex a nepříjemné sexuální praktiky. Sedm procent žen partner znásilnil.

Všechny oběti domácího násilí uvádějí, že mají problémy i v dalším životě. Nahlášení trestného činu většinou přichází až tehdy, když je oběť ohrožena na životě nebo když začne násilník týrat dalšího z členů rodiny. V případě žen je to většinou tehdy, když se násilí objeví i směrem k dětem. Pak teprve celou událost nahlásí na policii. Vyšetřování je sice složité a mnohdy má dlouhé trvání, ale ve většině případů se obětem uleví i přes obavy z ještě horších útoků. Velkou většinu násilníků totiž přes jejich výhružky, že svoje násilí ještě zvýší, ohlášení na policii umírní v projevech násilí. V případě velkých obav žen dokonce může policie zprostředkovat ochranu před možným napadením.

Domácí násilí má čtyři hlavní znaky. Prvním z nich je opakování násilí. Násilí nemusí být nepřetržité, většinou osciluje, po projevech násilí následuje klidnější období. Tento proces většinou trvá měsíce, spíše roky, než se oběť odhodlá k ohlášení. Násilí může být jak fyzické, tak psychické, sociální, ekonomické či sexuální. Ve většině případů se uvedené formy kombinují.

Druhým znakem je stupňování násilí. Postupem času se mohou měnit jak formy násilí, tak jejich forma. Zpravidla dochází ke stupňování násilí až po neúnosnou mez. Důsledky jsou dlouhodobé. Projevují se nejen přímo u oběti, ale často jsou svědky děti, u nichž dochází jak k akutním psychickým a sociálním následkům typu zhoršování chování a prospěchu, zakoktávání se, pomočování se, tak k dlouhodobějším problémům - tito svědci mívají problémy v osobních vztazích, obtížně hledají partnery, jimi založené rodiny mnohdy vykazují problémy v komunikaci.

Třetí znak představuje blízký vztah mezi násilníkem a obětí. Daleko více násilí páchají lidé na svých blízkých.

Posledním charakteristickým znakem je absence společenské kontroly. Domácí násilí je násilí za dveřmi bytu, domu, ložnice. Hledání důkazů především násilí psychického a sociálního je často velmi náročné.

Pro mnohé je šokující fakt, že o domácím násilí vědí členové rodiny, ale danou skutečnost neohlásí. Poškození jména rodiny je pro ně mnohdy důležitější než samotné bezpečí jejích členů. Neuvědomují si ale, že násilníci většinou stupňují svoje napadání ve vztahu k obětem. Čím déle násilí probíhá, tím je intenzivnější a psychické následky pro oběti jsou závažnější.

 Když už se oběť rozhodne, že ohlásí násilí na policii, je často nejistá, stresovaná. Prožívá danou situaci jako velmi stresující. Určitě by každá oběť, která se rozhodne násilí ohlásit, měla vědět, že má právo vyžadovat zápisy o svých výpovědích i o šetření vlastní osoby. Že může sama pořizovat zápisy o násilí, o jednání v poradně u sociálního pracovníka, v krizovém centru. Že má právo doplňovat zprávy sociálně právního útvaru, písemně se k nim vyjadřovat a případně písemně namítat proti nepřesnostem v nich. Před samotným ohlášením je dobré, zjistit si všechny informace týkající se pomoci jak v oblasti ochrany sebe, tak svých nejbližších či majetku.

Zdroj: www.prokrasnetelo.cz


 

 Domácí násilí je definováno jako vzorec násilného a urážlivého jednání, které je pácháno dospělými nebo adolescenty proti současnému nebo minulému intimnímu partnerovi za účelem ovládání tohoto partnera. Takové chování může často také zahrnovat opakované psychické týrání nebo sexuální napadení, které se typicky přiostřují, vedou ke zvýšené sociální izolaci a mohou končit usmrcením.
     Mezi formy fyzického týrání patří například sražení na zem, fackování, rány pěstí, kopání, dušení, ohrožování a útoky zbraní, držení, svazování, zanechání na nebezpečném místě, odmítnutí pomoci v nemoci nebo zranění.
     Sexuální týrání může mít podobu nekonsensuálního nebo bolestivého sexuálního aktu, sexuálního aktu bez ochrany proti těhotenství nebo přenosu infekce.
     Psychické týrání je prostředkem ke kontrole strachem a ponížením. Zahrnuje hrozby fyzickým ublížením, psychickou i sociální izolaci, ponižování, falešné obviňování a vysmívání, ignoraci nebo odmítnutí potřeb nebo stížností partnerky. Tyto typy psychického týrání se mohou vyskytovat při absenci týrání fyzického.
     Násilí se mnohdy vyhrocuje při těhotenství. Psychické symptomy oběti jsou pocity izolace, pokusy o sebevraždu, náznak sebevražedných úmyslů, deprese, posttraumatický stres, poruchy chování a další.
     Charakteristický je omezený přístup k financím a telefonu, nemožnost vlastního transportu, nemožnost přístupu k antikoncepci. Pokud dojde k poranění, partner může doprovázet zraněného, je stále s ním, naslouchá otázkám, zlehčuje rozsah zranění apod.
     Výsledkem domácího násilí při eskalaci konfliktu bývá vražda nebo sebevražda.
     Je třeba zdůraznit, že obětí domácího násilí v partnerských vztazích nejsou jen ženy, ale zrovna tak může být obětí domácího násilí muž a takové případy byly v České republice policií zaznamenány.

     Týrání partnera se vyskytuje u všech etnických a náboženských, skupin, typů výchovy, sexuálních orientací a socioekonomických tříd.
      Zřejmým signálem, že se jedná o násilí, nikoliv o konsensuální sadomasochistickou aktivitu, je pocit psychické bolesti oběti.

     Značná část partnerů, která týrá své sexuální protějšky, usiluje o to, aby týraný jedinec byl na nich nějakou formou závislý nebo tuto jeho závislost zneužívá. .

Pro dokreslení celé problematiky uvádíme ještě skutečnosti platné obecně pro všechny případy týrání, které bývají často opomíjeny. Existují případy, kdy si je týraná oběť vědoma své situace a trpí a přesto neopouští okamžitě partnera nebo prostředí v němž k týrání dochází. Odchází například s mnohaměsíčním nebo dokonce víceletým zpožděním. Děje se tak přesto, že hlavním důvodem setrvání není psychická vazba na partnera.

Případ: Žena setrvávala ještě půl roku ve společném bydlišti s manželem, třebaže již byla rozhodnutá odejít. Uvádí, že v té době "sbírala sílu" odejít, léčila se ze zlomenin, které jí partner způsobil, a vyrovnávala se tím, že zvolila špatného partnera. Podle svých slov odjezd odkládala také proto, že jí partner jí znemožnil přístup k finančním prostředkům.

Případ: Partner ve zvýšené míře vědomě překračoval limity své masochisticky orientované partnerky. Navíc jí působil psychické utrpení v běžném životě mimo SM interakce. Ignoroval její potřeby, urážel ji a ponechával ji v nebezpečných situacích. Partnerce vyhrožoval, že vyhledá-li pomoc lékaře, lékař zjistí, že je masochistická, vyvodí z toho pro ni nepříjemné následky (násilnou hospitalizaci, léčbu psychofarmaky). Lékař jí také nebude věřit, že SM interakce s partnerem nechtěla realizovat do takového stupně bolestivosti.
Především díky těmto vyhrůžkám setrvala žena ve vztahu několik let.

     Tento jev by rozhodně neměl být přičítán podvědomé masochistické orientaci oběti, jak se někdy děje. Pravděpodobně by mohl být určitým evolučním dědictvím, mohl by například souviset s pevnějším sdružením v původní skupině v době ohrožení šelmami nebo nemožností přežít bez původní skupiny. Oběť se může snažit vytrvat ve svazku na hranici svých psychických i fyzických sil také proto, že se bojí reakcí okolí na odchod nebo odchod považuje za prohru v jakémsi boji s partnerem.
     Zkrácení doby od rozhodnutí oběti odejít do uskutečnění tohoto odchodu rozhodně neprospívá případný nátlak a obviňování z nerozhodnosti, nízké inteligence nebo nedostatečné soudnosti, které snižují beztak nízké sebevědomí oběti a mohou jenom prohlubovat její rozhodnutí vytrvat ve svazku. Ani psychologická terapie nesmí žádném případě posílit u oběti pocit viny tím, že jí bude činit odpovědnou za její roli oběti. Oběť se ve většině případů cítí provinile za násilí, kterému čelí a bere na sebe odpovědnost za jednání agresora. Hledá chybu v sobě. Je zaplavena pocity viny, které musí překonávat, aby se vymanila ze svého postavení. Navíc musí často čelit formě psychického týrání, která se nazývá manipulace. Manipulátor snaží ovládat partnera právě na základě partnerových pocitů viny a studu. Z těchto poznatků i ze zkušeností z praxe vyplývá, že na rozdíl od obviňování za daný stav pomáhá příznivé sociální prostředí a vlídný přístup k oběti. Poté, se oběť dostane mimo ohrožení, je ve většině případů schopna situaci zhodnotit s odstupem a zvážit své případné omyly.
     Psychické týrání, například formou manipulace, může být okolím přehlíženo a je obtížně dokazatelné. Navíc se týraný jedinec se pro nejisté chování stává terčem dalších útoku i na pracovišti nebo ve společnosti. Bývá považován za hysterického, vztahovačného, labilního. Okolí je v tom často utvrzováno původcem týrání, což nesmírně snižuje sebevědomí oběti, která pak nemá odvahu žádat od okolí pomoc nebo se svěřit, raději tají stav věcí a setrvává ve vztahu. V naší době bývají oběti psychického i fyzického násilí považovány za slabé nebo hloupé. Podle viktimologů však mají vlastnosti, které původce týrání obdivuje a snaží si je destrukcí oběti přivlastnit.

Případ: K psychologovi se dostavila žena, která žádala vyšetření a léčbu. Partner jí opakovaně při různých příležitostech, které cíleně vyvolával, tvrdil, že "by měla mít víc soudnosti", "by měla tohle zvládat", "snad nechce, aby se kvůli jejím problémům" dělo to a to, "od té dob, co spolu žijí, jde vše od desíti k pěti", " opravdu se trápí, když ona udělá něco takového", "měla by to vidět s nadhledem", "měla by se umět podívat jaká je doopravdy" a v poslední době "že se úplně zbáznila". Podobná tvrzení a soudy pronášel i před příbuznými. Takto se choval v určitých obdobích, jindy byl velmi vstřícný, zdůrazňoval partnerce, jak jí miluje a jak mu na ní záleží. V poslední době však byl uzavřenější. U ženy bylo diagnostikováno nízké sebevědomí a tendence k sebeobviňování. Partner, jehož chování neslo znaky typické pro manipulátora, se odmítl účastnit terapie a svoje chování k partnerce nezměnil. Po několika měsících žena odešla ze společného bydliště, na radu psychologa tak učinila v době partnerovi nepřítomnosti, aby se vyhnula vyhrocení konfliktu při odchodu. Jako obavu před pronásledováním v místě nového bydliště, nesdělila dotyčnému svoji novou adresu. Partner následně několikrát navštívil psychologa a obvodního lékaře partnerky. Pod pohrůžkou od nich požadoval její adresu. Z tohoto důvodu na něj bylo jedním z lékařů podáno trestní oznámení.

Případ: Manžel tvrdil týrané manželce při rozvodu, že je domluven se soudními znalci z oboru psychologie, takže jí nikdo neuvěří, že jí bil a naopak jí budou mít všichni za hysterickou psychicky nemocnou osobu.
Případ: Manžel tvrdil při rozvodovém řízení, že jeho žena je psychicky nemocný člověk. Jako důkaz uváděl její pravidelné návštěvy u psychologa. Při bližším přezkoumání vyšlo najevo, že manželka dotyčného se již dříve dostavila na místní služebnu policie s četnými modřinami a lékařským potvrzením o ošetření. Zdravotní neschopnost nebo léčba zranění (bolesti hlavy, přetrvávající nevolnost) trvala však kratší dobu než sedm dní (takové zranění u nás není zatím (rok 2002) ještě kvalifikováno jako trestný čin a není vyšetřováno, místo toho se řeší se jako přestupek s možnou peněžitou pokutou). Celá záležitost tak byla řešena jen jako přestupek. Dotyčná však utrpěla psychické trauma, měla psychosomatické potíže, deprese, přemýšlela o sebevraždě a proto vyhledala pomoc psychologa. O rozvod požádala v okamžiku, kdy manžel fyzicky napadl i jejich dceru. V průběhu rozvodu podal manžel několikrát trestní oznámení z různých důvodů na matku manželky, u které dotyčná s dcerou bydlela. V této činnosti po rozvodu ustal.

Případ: Manžel svojí ženu opakovaně očerňoval v místě, kde pracovala, takže vůči ní její spolupracovníci jednali zaujatě. Například uváděl, že nedostatečně pečuje o děti, často lže a zneužívá soucitu druhých. Na její pracoviště se údajně chodil "ujišťovat", zda například "skutečně pracuje přes čas". Přitom věděl, že je v té době ve společném bydlišti. Spolupracovníci s dotyčnou odmítali komunikovat a ztěžovali jí práci. Šikanování na pracovišti vyšlo najevo poté, co byl k řešení problémů v pracovním kolektivu přivolán podnikový psycholog. Zároveň byla zjištěno i dlouholeté psychické týrání ženy ze strany jejího partnera.

Případ: Partner týral partnerku psychicky. Opakovaně ji přikládal nůž na krk s tím, že jí zabije. Díky svému vzdělání se dobře orientoval v právní problematice, byl si jistý právní nepostižitelností svých činů a úmyslně se vyhýbal dokazatelnému fyzickému poškození partnerky. Toto své konání opakoval stále častěji. Nakonec se však neovládl a způsobil partnerce několik řezných ran na hrudi a pažích. Při vyšetřování případu následně vyšlo najevo i dlouholeté psychické týrání partnerky.


Informační zdroje na internetu:

Informace ministerstva vnitra o týrání a seznam organizací poskytujících pomoc týraným
https://www.mvcr.cz/nasili/default.htm

Pomoc obětem obchodu se ženami, prevence obchodu se ženami
www.ecn.cz/lastrada/

Pomoc obětem domácího násilí a informace o této probematice
www.zenavtisni.cz
www.profem.cz
www.rosa-os.cz
www.mostkzivotu.cz
www.bkb.cz (pomáhá obětem trestných činů)

www.stopnasiliu.sk
www.feminismus.cz
www.aspekt.sk
www.llp.cz (liga lidskych prav)


Že je to tyran, jsem poznala příliš pozdě

Kamilu Velikovskou manžel 20 let týral. Kopal ji, mlátil, bušil jí hlavou o topení, mučil hlady. Nakonec ho zabila pistole a ona za to stanula před soudem. Dostala trest za vraždu, Nejvyšší soud ho ale zrušil. "Týraná žena nakonec není schopna z manželství odejít," řekla Michaele Jílkové v rozhovoru pro MF DNES

Podle vás to byla nešťastná náhoda. Kde se stala největší chyba, že to muselo dojít až tak daleko?

Teď už to vím. Hned zpočátku jsem nerozpoznala, že má rysy tyrana. Protože domácí násilí nemá zpočátku takovou intenzitu, do jaké časem dospěje. A bohužel, pak už je to v takové fázi, že týraná žena většinou není schopna z takového manželství odejít.

Vašim dvěma dcerám manžel přikládal zbraň ke spánku, vás topil ve vaně. Jak jste to mohla tak dlouho vydržet?
To je právě ono, že to zpočátku nedokážete rozpoznat. A později, když už se chcete rozvést, tak vám manžel vyhrožuje zabitím – ne vaší osoby – ale zmrzačením nebo zabitím dětí. Křičí na vás, že už je nikdy neuvidíte. A to už nejste schopna... to on už opravdu nedovolí, abyste utekla z toho vztahu.

Jak to tedy začalo?
Manžel vás jednou uhodí a potom se omlouvá, že se to už nikdy nebude opakovat. Samozřejmě, že se to opakuje a stupňuje. Třeba mě manžel ve dvě hodiny v noci skopal z postele a doslova chtěl, ať se postavím do pozoru, salutuji a pozpátku zpívám rakouskou hymnu. A já ani nevím, jak rakouská hymna zní dopředu. Nebo v noci budil dcery, aby přesně řekly, kde se přes den pohybovaly. To už je opravdu ten vrchol. Ale začíná to psychickým ponižováním a potom následují tresty.

Jak vás manžel trestal?

No, většinou jste buď musela sedět u jeho nohou jako pes, nebo vyloženě se nechat bít a ještě mu o to říct. Kolikrát mě chytil za vlasy a tahal mě po koberci.

A jak vypadalo to psychické ponižování?
Většinou je to ponižování stylem – podívej se na sebe, jak vypadáš, s takovou obludou nikam nemohu, stydím se za tebe, neumíš vařit, neumíš... Je to jako sněhová koulička, kdy se to nabaluje, a vy sama najednou uvěříte, že opravdu nic neumíte. Že jste k ničemu a ošklivá. Rozumíte mi? Člověk se snaží vyhovět jeho přáním, ale potom už jsou taková, že jim ani vyhovět nelze.

Co byl spouštěcí impulz k té jeho agresivitě?
První políček jsem dostala ještě před svatbou, to jsem byla ve třetím měsíci těhotenství. Nabídla jsem mu totiž k večeři krabičku sardinek a on mi řekl, že je nemá rád.

Jak jste na to reagovala?
Byla jsem v šoku. Pak za mnou přišel a omlouval se, že je unavený z práce a že se to už nebude opakovat. Člověk tomu na chvíli uvěřil, protože si podvědomě přál, aby se to už nikdy neopakovalo.

Jenomže ono se to opakovalo.
Když holky chodily do jesliček, tak už jsem do práce chodila s modřinami a monokly pořád. Samozřejmě, že se mě tenkrát někteří lidé zeptali, co se děje. Jenomže, víte, ta žena se za to stydí. Cítí strašné ponížení a říká si, že manžel má pravdu, že je opravdu neschopná a ošklivá. On vám pořád opakuje, že jste jenom jeho majetek, že si s vámi může dělat, co chce, že se nikam nedovoláte...

Jednou v zimě, když jste se sprchovala, vás nahou popadl ze sprchy a vyhodil ven na sníh. To ta jeho agresivita vybuchovala opravdu jen tak z ničeho, nebo měl nějaký důvod?
To bylo takové chvilkové rozhodnutí. Jak se říká, kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Když jsem mu uvařila kávu, řekl mi, že sladí dvě kostky. Dávala jsem mu tam dvě. Zeptal se – dalas mi tam cukr? Ano, dvě kostky, tak jak sladíš. A bylo to špatně, protože od té chvíle sladil kostku a půl. Takže potom shodil hrnek ze stolu – utři to, zvedni to. Jakmile jsem se shýbla, tak mi začal šlapat po ruce i s tím hrnkem.

Manžel byl na veřejnosti úslužný, pozorný

Některé čtenářky teď třeba napadne, že by mu tu kávu chrstly do obličeje a řekly – tak si ji slaď sám. Proč to žena v situaci, v jaké jste byla vy, neudělá?
Tohle mi vysvětlila až paní psycholožka ve vazbě, že jde o syndrom týrané ženy. Já jsem o tom slyšela poprvé, ale pak jsem dostala spoustu dopisů od žen, co jsou na tom stejně, jako jsem byla já. A je to jako přes kopírák. Třeba jedna paní mi napsala: „Tito psychopati nikdy nepřestanou, byly jsme jejich majetkem a oni nesnesou, abychom se od nich odpoutaly. Musím žít dál kvůli dětem. Ty mně dávají smysl žít.“ Víte, je to taková bezmocnost, beznaděj, že vlastně nemáte kam jít. Sama si řeknete – dobře, vezmu si jenom to, co mám na sobě, a uteču. Ale co ty děti? Vy byste mu přece také nenechala děti.

Také vás topil ve vaně. Naštěstí vás tehdy zachránili sousedi, kteří k vám vtrhli a násilím ho od vás odtrhli. Ale co bylo tím impulzem, proč to udělal?

Že jsem se koupala a nesprchovala. Jenomže když jsem se sprchovala, tak se mě ptal, proč se sprchuji, že plýtvám hodně vody. Když jsem si zase napustila vanu, tak že se nemám co koupat. On si prostě důvod našel vždycky. Cokoliv jsem udělala špatně, tak mi vždycky bylo řečeno – klekni přede mnou a popros, abych tě potrestal. Bylo u toho i více svědků. Třeba i moje maminka nebo kdokoliv i z jeho rodiny. On napadal i svého otce, kterého bil.

Co dělala maminka, když viděla, jak vás týrá?
Byla bezradná. Protože můj manžel ji vyhodil z bytu a ona upadla ze schodů. Zakázal jí jakýkoli kontakt se mnou i s vnučkami, protože má na mě špatný výchovný vliv.

Proč ho maminka poslechla? Proč to nešla nahlásit na policii?
Moje maminka, když jí dcery telefonovaly – babičko, prosím tě, on tady obíhá se sekyrou, my se ho strašně bojíme – šla na policii. Ale tam jí bohužel bylo sděleno, že jsme jiný okres než ona, ať si stěžuje někde jinde. I my jsme mnohokrát volaly policii, aby přijela. No a když přijeli, řekli – to si musíte nějak dohodnout sami, my nemáme čas na manželské hádky, vy jste pro nás málo zmlácená. Někdy udělali zápis, někdy ne, ale většinou to tímhle skončilo. A potom už nevěříte ani té policii.

Neměla maminka přece jen víc bojovat?
Asi zřejmě nevěděla jak. Kolikrát jí telefonoval do tří hodin do rána. A když típla mobil, tak jí volal pořád dokolečka, takže ten mobil drnčel a drnčel. A když ho vypnula, tak volal na mobil jejího manžela nebo na pevnou linku. A manžel jí říkal, ať nezavěšuje, že si to s ní vyřídí, že už jede za ní. A jestli mě tam míní ubytovat, že to s ní nedopadne dobře. Vyloženě říkal, že ji nechá srazit autem. Na přechodu se ti může stát nehoda – tahle slova použil. A stejně tak to bylo s mými dcerami. Dokonce na tu starší s autem najížděl.

V 57 procentech případů domácího násilí jsou svědky týrání matky děti. U vás to tedy bylo stejné.
Ano. A teď už také vím, proč si nepřál nikdy syna. Protože syn se dokáže postavit i svému otci. Vždyť se staly případy, že syn nenechal bít svoji matku. Manžel dcery odmalinka ponižoval stylem – jak žereš, ty tlusté prase – a choval se, jako by to ani nebyl jejich otec. Nikdo neví, jak se mu snažily zavděčit, aby měly jeho lásku, jeho pohlazení.

Vaše mladší dcera, když jí bylo 17 let, tak se otci postavila.
To byla taková náhoda. Manžel mi dal zase pár facek a Verunka už to nemohla vydržet. Skočila mezi nás a tu facku mu vrátila. A řekla mu: „Jakmile budeš bít mamku, tak já budu bít tebe.“ Ale vy nevíte, co to pro mě bylo v tu chvíli. Já měla šílený strach, že jí hodně, hodně ublíží. Ale on zůstal stát v šoku.

Dotkl se jí po této události ještě někdy?
Potom už ne. Ale Verunku napadl, když měla zhruba rok a půl. Tenkrát jí dal takovou facku, až spadla ze židličky. Důvod byl ten, že nerozkousala maso, že ho vyplivla. Já nevím, já mám za to, že pokud to dítě nerozžvýká těmi zoubky, tak to běžně dělá, že to vyplivne. To byla taková rána, že Veronika delší dobu neslyšela na jedno ouško a opravdu jsem se bála, že bude hluchá.

A zkusila jste se mu někdy, aspoň v těch počátcích, postavit vy sama? Říct mu – já od tebe odejdu, nebo mu taky jednu vrazit.
Jednou jsem si zkusila mu facku vrátit. A potom jsem přijela k mamince a měla jsem ještě asi týden jeho otisky na krku. Ale on mě vždycky dostal přes ty děti. Já sama bych opravdu odešla. Podívejte – tady mi jedna paní píše, že se chtěla rozvést a manžel jí odvezl děti a šest týdnů nevěděla, kde jsou. A pak jí řekl – pokud se budeš chtít rozvést, tak ti uříznu hlavu a dětem taky. Asi jsou to psychopati a tam se nedá řešit nic. My jsme s manželem, když tehdy začaly různé psychologické poradny, jeli za paní doktorkou a ta mně vyloženě řekla – tady já nic nezmůžu, tady by mohl pomoci pouze psychiatr. A psychiatr mi řekl, že by manžela léčil, ale že by s léčbou musel souhlasit.

Jak se vlastně takový násilník dopředu pozná? Protože podle odborníků jsou právě tito surovci v drtivé většině vnímáni v zaměstnání jako velice slušní, rozvážní, důvěryhodní lidé.
Přesně, jak jste řekla – na veřejnosti byl manžel takový ten úslužný, pozorný, dokonce mi otevíral dveře. Ale potom nejhorší je, když se ty dveře zavřou.

Kdybyste mohla dát radu čtenářkám – jak dopředu rozeznat, že jde o muže, ze kterého se časem vyklube nebezpečný tyran?
Je to taková až moc přehnaná pozornost na vaši osobu. Třeba když přijdete na rande a on vám přinese tu kytku a nezeptá se – miláčku, jak ses měla? Ale – kde jsi celý den byla? Už jste vlastně jeho kořist a on muž s tím kyjem, který si vás vybojoval a teď si vás potřebuje zmapovat. A potom když vám telefonuje, tak ne z důvodu – lásko, kam půjdeme na večeři, ale – kde jste? On potřebuje slyšet i to okolí, ten hluk. Takže vy když řeknete – zlato, teď nakupuji, zavolám později, teď nemohu, a pokud on vám telefonuje pořád – broučku, a koho tam máš a s kým jsi, tak to už je ono. Jste pod jeho kontrolou a jenom jeho majetek a neexistuje, abyste udělala cokoli, aniž o tom ví.

Na některé ženy to může působit ne jako varování, ale jako láskyplná starost.
Na mě to zpočátku také tak působilo. Zřejmě proto, že lásku svého otce jsem nepoznala, protože moji rodiče se rozvedli, když mi byly dva roky. A najednou jsem měla pocit – on mě miluje, on beze mě nemůže žít. Bohužel až později pochopíte, proč bez vás nemůže být. Protože vy jste jeho strom a on je to jmelí. Sice krásné, ale jen vás saje a ždímá, aby žil.

Podle výzkumů se domácí násilí odehrává až v 71 % v průměrně až nadprůměrně materiálně zajištěných rodinách. A jen ve 4 % chudých rodin. Vy jste také byli dobře materiálně zajištěni. Jak v tom ty peníze hrají roli?
Peníze dodávají mužům sílu, sebevědomí a pocit, že si mohou všechno koupit. A tím i vás. A vy musíte přijít jako žena – miláčku, prosím tě, dal bys mi na boty? V jiných rodinách třeba mají společný rodinný rozpočet, to my jsme neměli. U nás o finančních záležitostech rozhodoval jen manžel.

Týrané ženy k nepochopení okolí svým mužům často odpouštějí. Alespoň v těch prvních letech. Také jste mu uměla ze začátku odpouštět?
Neřekla bych, že člověk odpustí. Spíš děláte, že jste odpustila, a nechcete se k tomu vracet. Snažíte se, aby přestal ten řev, ty rány, aby to ustalo. Takže pro tu chvíli uděláte úplně všechno.

Kdy nastane ten okamžik, že má žena přestat věřit omluvám muže, že jí už nikdy nezmlátí?
Když ji zmlátí dvakrát. Protože, když to udělá podruhé, tak to bude i potřetí, počtvrté, už to bude pořád. Teď už to vím, ano.

A myslíte, že je k něčemu dočasný odchod manželky v těch počátcích, třeba po tom druhém zmlácení?
Pokud ten člověk není opravdu vyloženě psychopat, tak si uvědomí, že ta žena to myslí vážně a on opravdu může ztratit rodinu. Znám případy, kdy žena vzala děti a šla k mamince. A potom to manželství fungovalo v klidu dál. Někdy to opravdu pomůže.

Policie u vás doma byla mnohokrát. Řekla jste, že muž dokázal s policisty skvěle manipulovat. Když zazvonili u dveří, s úsměvem jim otevřel a zavolal na vás: Kami, máme hosty, postav na kafe. A oni měli pocit, že se u vás nic tak hrozného neděje. Vy jste se tvářila, že se nic neděje?
To víte, že ne. Ale oni vždycky řekli, že vidí, že je to už v pořádku. A potom už k nám odmítali jezdit s tím, že nejsou zvědavi na žádné manželské hádky. Jen jeden jediný policista z těch 150, co u nás byli, když viděl, že holky jsou ubrečené a já se třesu, mu řekl – víte, pane, za to můžete jít do kriminálu na osm let. Tohle je vyloženě násilí proti skupině obyvatel a opravdu si na to dávejte pozor. A potom, ještě když odcházeli, mi šeptl – víte, já sloužím celou noc, tak občas kolem vás pojedu a budu vás hlídat. Ani nevíte, jak jsem v tu chvíli měla aspoň trochu pocit bezpečí, že kdyby něco, tak je tam ten podaný prstík.

Poprvé jsem neviděla v očích svých dětí strach

Manžel po vás dva roky před svou smrtí vystřelil. Naštěstí jste se pohnula, takže vás kulka netrefila a prosvištěla do zdi. Policie tehdy podle vás řekla, že se nic nestalo, že to byla špatná manipulace s legálně drženou zbraní. To se mi ani nechce věřit, že to policii nezajímalo.
Oni řekli, že to budou řešit, až se něco stane.

Rok před svou smrtí byl váš manžel už obviněn z trestného činu, ale vy jste to trestní oznámení stáhla. Proč?
Jeho právní zástupce mi poradil, abych to trestní oznámení stáhla, že se pak manžel se mnou rozvede. Takže ten právník sepsal všechny smlouvy, které k rozvodu musí být, a řekl mi – teď si to dáme z ruky do ruky. Vy mi dáte to trestní oznámení, že je staženo, a já vám dám tohle. Ovšem potom se mně manžel vysmál, že je to jen kus papíru a že to byla finta. Spíš mě ale dostalo, že to byla finta i od toho právníka.

A pak začalo peklo.
Pak začalo peklo. Už jsem nesměla vůbec nikam. Ani otevřít hlavní dveře bez jeho svolení. Třeba mě u nás hledal kolega z práce. Několikrát u nás byl, protože jsem nebrala telefon. Ale manžel ho pustil maximálně k vratům garáže. A buď mu řekl, že nejsem doma, nebo že jsem odjela, že jsem nemocná, mám otřes mozku. A to byl můj poslední zaměstnavatel, který projevil zájem o mou osobu.

Byla jste odsouzena za vraždu manžela na deset let vězení. Nejvyšší soud nedávno rozsudek zrušil, takže podle zákona je nyní na vás pohlíženo jako na nevinnou. Ale čekají vás nové soudy. Co říkáte argumentům, že vražda – byť tyrana – zůstává vraždou?
Ano, je nepřijatelné, aby někdo někoho usmrtil. To je nepřijatelné. Ale na druhou stranu bych se já mohla ptát: Kde byla ta policie? Kde byla sociálka? Proč mi nepomohli?

Jak jste se cítila před dcerami, když vás poprvé přišly navštívit do vězení?
Strašně jsem se na ně těšila. A bylo vidět, že se těšily i ony na mě. Tenkrát do vazby mi napsaly dopis – maminko, víš, jaké je to bezvadné, jít se bez dovolení vyčurat? Úplně jsem to několikrát obrečela. A když pak přijely – říkala jsem si – co je na nich jiného? Prostě poprvé v životě jsem neviděla v očích svých dětí strach.

Zdroj: zpravy.idnes.cz


Utečte ze vztahu dřív, než padne první facka

Přestože je hodně lidí schopno existenci domácího násilí zcela popírat nebo aspoň bagatelizovat, zkušenost s ním má téměř 40 % českých žen. To je skoro polovina, což je děsivé. Rozhlédněte se kolem sebe. Čtyři z deseti žen, které vás obklopují, doma týrá jejich manžel. V rámci spravedlnosti je třeba říci, že 5 % obětí domácího násilí tvoří muži, takže třeba i váš tichý kolega.

 To jsou skutečnosti, které vyplynuly z průzkumu agentury STEM pro Bílý kruh bezpečí. O vlastní zkušenosti s násilím v partnerském vztahu v něm mluví 14 % populace a každý druhý člověk starší 15 let má nějakou zkušenost s domácím násilím, ať už vlastní či z doslechu nebo přímo ze svého okolí. Vy víte, co se k němu počítá a co ještě ne?

CO JE TO DOMÁCÍ NÁSILÍ?

Podle organizace ROSA, která nabízí komplexní pomoc ženám - obětem domácího násilí, jde o chování, které u jednoho z partnerů vzbuzuje strach z partnera druhého. Násilnický partner používá moc, kterou tento strach vyvolává, a jeho pomocí kontroluje toho druhého. Nedovolí mu třeba vybírat peníze ze společného účtu, brání mu se vídat s přáteli nebo ho uráží na veřejnosti.

 KDY TO ZAČÍNÁ BÝT VÁŽNÉ

Musíte přesně rozeznat první náznak násilného chování a okamžitě jednat. Na začátku ještě může pomoci, pokud celý problém řeknete rodině či známým, ale udělejte něco hned - ve chvíli, kdy dojde na násilí fyzické, už většinou nenajdete k odchodu sílu. Vyhrožuje vám fyzickým násilím, nedopřeje vám spánek nebo vás nenechá najíst? To vše patří k týrání psychickému, stejně jako když vám vyhrožuje, že unese vaše děti, znemožní vás v zaměstnání či se "postará", aby vás zbavili svéprávnosti.

Další podobou násilí vůči jiné osobě je sociální izolace. Může vám zakazovat či omezovat kontakty s okolím, například vám vysvětlí, že (a proč) na vás vaše matka má špatný vliv, a proto není záhodno se s ní stýkat. Nebo vám znepříjemní vaše "kafíčka" s přítelkyní tím, že bude pochodovat po bytě a upozorňovat vás na to, že zatímco vy sedíte u kafe, děti nemají co ke svačině. Počítejme sem i nečekané kontroly na pracovišti či pročítání smsek nebo když vás nechá sledovat či vás dokonce špehuje sám.

 Pokud má k vašemu společnému kontu přístup pouze on nebo vám nedává dost peněz na chod domácnosti či nutné poplatky, jedná se o kontrolu ekonomickou. Pokud uslyšíte větu, že byste možná měla přestat chodit do práce a začít se "konečně pořádně věnovat rodině", zpozorněte. Možná jste právě na startu.

Ponižující je samozřejmě i jakákoli výčitka, že nejste schopna s částkou vyjít, a vyžadování vyúčtování nákladů na domácnost či výčitky, že utrácíte za nesmysly.

Nejzávažnější formou týrání je násilí fyzické a sexuální. Jakýkoli přímý fyzický útok nebo i ohrožování zbraní, a to nejen vůči vám, ale například i směrem k vašemu domácímu zvířeti, musíte řešit ihned. Nezmění se, není to naposledy, není to hra. Nesmíme zapomenout na to, že sexuální zneužívání není jen znásilnění, ale i vynucování praktik, které odmítáte, nebo nucení k sexu pohrůžkami.

Neznamená to ale, že nejdřív vám bude nadávat, pak vám nedá peníze a nakonec vás zbije: útoky se vyskytují ve více formách současně, opakují se a nabývají na intenzitě. Na vás je, abyste rozpoznala čas před první fackou - jinak se ve spirále útoků psychických i fyzických svezete až na úplné dno. Odejděte hned a mějte na paměti, že oblíbeným trikem agresora jsou také výhrůžky sebevraždou, pokud jej opustíte.

7 NEJABSURDNĚJŠÍCH MÝTŮ O DOMÁCÍM NÁSILÍ

 1. Domácí násilí neexistuje, jsou to spíš hádky, takzvaná "italská manželství". Jenže v hádce proti sobě stojí dva rovnocenní partneři s rozdílným názorem. A hádku jeden z nich vyhraje - nebo ten druhý. V případě domácího násilí proti sobě stojí agresor a jeho oběť. A role se nemění.

2. Ženy násilí ve vztahu chtějí. Ano, zejména v pornofilmech ženy násilí vyžadují, ale v reálném životě žádná žena nechce žít s mužem, který ji bije či ponižuje.

3. Domácí násilí se týká jen velmi malé části populace. Faktem je, že některou z forem domácího násilí zažije 38 % žen.

4. Domácí násilí se týká jen sociálně slabších vrstev. Ve skutečnosti se vyskytuje napříč společenskými skupinami nezávisle na vzdělání či ekonomické situaci. Podle průzkumu STEM pro Bílý kruh bezpečí a Philip Morris má 45 % obětí a třetina agresorů minimálně středoškolské vzdělání a násilí se odehrává v rodinách průměrně až nadprůměrně materiálně zajištěných (71 %).

5. Příčinou násilí je alkoholismus partnera. Alkohol může sice agresivitu podpořit, ale rozhodně není příčinou útoku: tou zůstává útočníkova snaha oběť ovládat.

6. Situace přece nemůže být tak strašná, jinak by přece týraná žena odešla. Musíme mít na paměti pár důležitých faktů: ženy neodcházejí zejména kvůli dětem. Nebo (ano, zcela nesmyslně) jeho chování omlouvají. Mají také strach z fyzického napadení - výhrůžky násilím jsou součástí psychoteroru.

7. Oběť i pachatele snadno rozeznáme. Domácí násilí může být dlouhodobě skryto i před vlastní rodinou. Téměř učebnicové je vysvětlování modřin pádem ze schodů.

JAKÉ JSOU PRVNÍ SIGNÁLY

 Začíná to velmi nenápadně, psychickým znevažováním nejen doma, ale i na veřejnosti. Věty jako "nejsi k ničemu", "tohle nedokážeš" nebo "vždyť se na ni podívejte, copak té můžu něco svěřit?" vnímejte jako indikátor psychického násilí. Pokud vás partner kontroluje, ponižuje či vědomě izoluje, nepřehlížejte to: pokud jej už na začátku nezastavíte, ať už proto, že vás to vlastně nebolí nebo se vám do toho vůbec nechce, bude mít ponižování stupňující se tendenci - agresor totiž nabude dojmu, že je to úplně normální přístup k ženě. Jak bude pokračovat, netřeba připomínat. A nesmí vás uklidňovat ani střídání útoků a relativního klidu.

Násilný vztah definují tři věci: láska, naděje a strach. A jak to probíhá? Období pohody nejspíš narušíte něčím, co váš protějšek "nemá rád", pak se přes vzrůstající napětí ve vztahu, následný konflikt a usmiřování vrátíte zase až na začátek kruhu: lásku si pak zasloužíte - budete-li jeho hodná holčička, příště nebude mít důvod vás zmlátit. Celý cyklus pak začne znovu, přičemž v opravdu závažném stadiu stihne agresor vystřídat všechny polohy během několika málo minut.

Proč se v naprosté většině případů nejste schopna bránit? Situaci kromě vašeho vztahu k pachateli umocňuje i pocit bezradnosti a bezmoci. Sama sobě namlouváte, že bez něj to nezvládnete nebo že vlastně nedělá nic zvláštního, vždyť v jádru to přece není špatný člověk. Pachatel domácího násilí má ale dvojí tvář, násilnicky se často chová jen doma. Na pracovišti má pověst bezproblémového parťáka a vaši přátelé jej dokonce mohou vnímat jako ideálního partnera.

PROČ SI NEPŘIZNÁME, ŽE JSME OBĚTÍ DOMÁCÍHO NÁSILÍ

 To není naše chyba ani náš problém, je to běžný syndrom zvaný popírání. Co nás k tomu vede? Může to být jistá "zpracovanost" vlivem dlouhotrvajícího psychického teroru: vždyť kdybyste byla poslušná, neměl by váš partner důvod vás bít.

Vinou popírání nejste schopna vyhledat odbornou pomoc nebo se aspoň svěřit někomu ze svého okolí, z jeho útoků totiž obviňujete sebe sama. Určitě hraje roli i stud: přiznáním totiž celému světu říkáte, že muž, se kterým žijete, byl špatnou životní volbou. Pokud už v tomto období oběť nedokáže jít s pravdou ven a násilí stále narůstá, přichází další syndrom - popírání závažnosti. V tomto období, kdy už třeba vyjde najevo, že jste týrána, před svým okolím předstíráte, že se jedná o drobné roztržky.

Přesvědčit okolí není nic těžkého: 60 % osob tvrdí, že pro nezúčastněnou osobu je těžké domácí násilí rozpoznat. Samozřejmě, že vás uklidňuje i zmiňovaný cyklus, kdy se násilí vrací na scénu. V období klidu a lásky žijete v přesvědčení, že váš vztah je harmonický, a v případech po útoku, kdy agresor svého útoku patřičně lituje a slibuje, že už se nebude opakovat, uvěříte a obhajujete jej i sama před sebou: "Stalo se to přece naposledy, slíbil mi to." Poznáváte se?

Rovněž se vám může stát, že budete popírat i možnost řešení: vašeho partnera přece není možné změnit. Může za to útočníkův výbušnější charakter. Je to zděděná vlastnost, stejně se choval jeho otec k jeho matce. Jenže v jeden moment už je třeba si přiznat, že nastal čas situaci řešit. A nemusí jít hned o fyzický útok na vás či vaše děti.

 Život v obdobném svazku je víc než jen velmi nekomfortní. A pokud se i vy vymlouváte na to, že dětem nechcete rozbít rodinu, mějte na zřeteli, jaký vzor si vaše děti z takové rodiny odnášejí do života.

DOMÁCÍ NÁSILÍ NEJSOU JEN MODŘINY

BERE SI DĚTI JAKO "RUKOJMÍ"?
Vyhrožuje vám, že vás nechá zbavit svéprávnosti a pak vám odebere děti? Nebo že je prostě unese a už je neuvidíte? Zpozorněte už u výhrůžek. Nebude to lepší, naopak. Slovní ataky se budou stupňovat a s největší pravděpodobností dojde dřív nebo později i k ataku fyzickému.

PONIŽUJE VÁS VE SPOLEČNOSTI?
"Podívejte se na ni, je úplně k ničemu. Nic nedokáže, a kdyby neměla mě, skončila dávno na chodníku. A navíc se neumí ani postavit k plotně." Takhle o vás mluví váš partner? Od ponižování k facce je zatraceně blízko - vždyť jestli vámi takhle pohrdá, proč by vás vlastně neměl i bít?

OMEZUJE VÁM PŘÍSUN FINANCÍ NA DOMÁCNOST?
I to je jedna z forem týrání. Vaši neschopnost vyjít s penězi vám při nejbližší příležitosti (a pak opakovaně) bude připomínat. Tyto tři uvedené příklady nejsou zatím nijak závažné, ale přesto vyhledejte odbornou pomoc dřív, něž se psychické násilí změní ve fyzické útoky.

 Zdroj:ona.idnes.cz/

 


Oběti domácího násilí

Myslíte si, že vy se obětí domácího násilí stát nemůžete v žádném případě? Že oběti domácího násilí jsou nevýrazné "šedé myši" kolem čtyřicítky? Že si oběť může za svoje postavení sama? Že vám nepřísluší starost o ně?

 V tom případě patříte k více než dvěma třetinám lidí v České republice, kteří si myslí, že oběťmi domácího násilí se stávají jen slabé a bojácné ženy. Toto je obecně rozšířený a oblíbený mýtus, kterým si lidé omlouvají domácí násilí jako celek a zároveň svoji neochotu obětem pomoci. Z tohoto mýtu totiž vychází přesvědčení, že takovéto ženy o pomoc nestojí, v každém vztahu to s nimi dopadne stejně... vlastně si žádnou pomoc ani nezasluhují. Tento názor, vycházející z naší zakořeněné představy o síle muže a slabosti ženy a mužově právu si ženu vychovávat, je nepravdivý. Jde ruku v ruce s dalším mýtem, kterému propadá ještě více lidí: totiž že domácího násilí se rozhodně dopouštějí jenom asociálové, hrubí lidé, nevzdělanci, nebo muži s nízkou inteligencí. Pravý opak je pravdou, a to u obou tvrzení. V tomto článku se ale budu věnovat mýtu prvnímu a pokusím se najít odpověď na otázku, kdo je obětí domácího násilí.

Jak jsem již dříve psala, oběťmi domácího násilí se stávají ženy i muži z heterosexuálních i homosexuálních vztahů. Agresory jsou také muži i ženy. Typickou obětí domácího násilí je dle představy velké části populace žena středního věku, s minimálním vzděláním a maximálně průměrnou inteligencí, žena v zástěře stojící za plotnou. Bohužel, domácí násilí se týká naprosto všech žen i mužů, všech věkových kategorií, profesí, různé inteligence i různých sociálních skupin. Obecně řečeno, obětí domácího násilí se může stát úplně každý. Pokud budeme chápat pojem domácího násilí nejen jako násilí partnera-agresora vůči partnerovi-oběti, ale také jako násilí agresora vůči ostatním, kteří s ním žijí v jedné domácnosti, musíme si uvědomit, že násilí je pácháno na mnoha lidech, aniž by si měli možnost vybrat, zda do vztahu s agresorem půjdou, nebo kteří mají sníženou či minimální možnost úniku. Zde hovořím o dětech z rodin, ve kterých se domácí násilí vyskytuje, nebo o seniorech, kteří žijí ve společné domácnosti s agresorem. Pojďme se zaměřit na jednotlivé skupiny podrobněji.

Oběti partnerského domácího násilí

Příběh:  Paní I. se seznámila se svým budoucím manželem, panem R., když jim bylo oběma něco po dvaceti. Byl to milý muž, často jí dával dárky, rád vyprávěl. Byl velmi oblíbený v kolektivu. Líbil se mnoha ženám, ale vždy se paní I. dušoval, že patří jen jí. Paní I. po třech letech známosti otěhotněla, a tak byla svatba. Manželé si vystavěli dům, který byl z větší části zaplacen z úspor paní I. Paní I. chtěla dát své rodině skvělé zázemí, a tak pracovala na domě a zahradě, zlepšovala co mohla, vkládala tam veškeré své prostředky. Po narození druhého dítěte paní I. zjistila, že ji manžel podvádí. V následné hádce ho označila za děvkaře. Manžel se na ni vrhl a krutě ji zbil s tím, že to, co tu vypráví je lež a ona sama že je mu nevěrná, že už ji sleduje pár let a že pochybuje o tom, že její druhé dítě je skutečně jeho. Druhý den se pan R. dostavil s kyticí, a žádal o odpuštění. Sliboval hory doly a paní I. mu odpustila. Po několika měsících však zjistila, že manžel ji stále podvádí. Oznámila mu, že se s ním rozvede. Pan R. na ni znovu zaútočil, zlomil jí klíční kost, nosní přepážku a zápěstí. Dva dny jí zakazoval jít k lékaři s tím, že jinak zabije toho parchanta, čímž myslel jejich druhého syna. Paní I. nakonec s pomocí sousedky zavolala po dvou dnech polici. Teď se paní I. skrývá se svými dvěma dětmi v azylovém domě a čeká na ukončení rozvodu i trestního řízení. Manžel jí vyhrožuje, že jestli bude požadovat dům pro sebe, zabije ji i druhé dítě.

Dominantní skupinou obětí jsou oběti partnerského domácího násilí (partnership abuse, partnership violence). Oběťmi jsou ženy i muži, ale počet ženských obětí je naprosto převažující. Pokud se tedy zaměříme na ženy, zjišťujeme, že neexistuje něco jako tzv. typická oběť domácího násilí. Známe příběhy mnoha obětí domácího násilí, kde každá oběť je něčím specifická, je z jiného prostředí. Jsou to ženy dvacetileté, čtyřicetileté i po šedesátce. Jsou známy případy domácího násilí trvajícího přes 25 let i případy, kdy se obětem podařilo se ze vztahu vymanit po krátké době. Jednu věc ale mají tyto příběhy společnou: nenápadnost, s jakou domácí násilí začíná. Dle již jednou citovaného výroku: v domácím násilí jde nejdříve o důstojnost, pak o zdraví a nakonec o život.

Řečeno zjednodušeně: žádná z obětí si nezačínala vztah s očekáváním toho, že jí bude pravidelně ubližováno. To je právě na domácím násilí to zákeřné: že totiž začíná nepozorovaně. A zatímco jednotlivé útoky se opakují v cyklu útok - omluva - období klidu - nový útok, oběť je stále více emočně i finančně připoutávána k agresorovi. Postupem času je oběť na agresorovi tak závislá, že když jí začne ubližovat nepokrytě, nevykládá si to oběť jako nepatřičné chování ze strany agresora, ale jako chybu jí samotné. Toto navenek nesmyslné jednání zmátlo již mnoho lidí, kteří chtěli některé z obětí pomoci. Na oběti, která se útočníka zastává, omlouvá ho a "rozumí mu" se ve skutečnosti tímto projevuje tzv. "syndrom týrané ženy", který se u oběti domácího násilí objevuje často. Je to pro oběti partnerského násilí přirozená ochranná reakce, která jim pomáhá vyrovnat se s tvrdou realitou jejich vztahu.

K takto nepřiměřeným reakcím oběti patří například popírání nebezpečnosti partnerova jednání, tvrzení, že se jí nic ve skutečnosti nestalo, omlouvání partnera, zlehčování utržených zranění, odmítání nabízené pomoci, disociace a podobně. Toto jednání ovšem oběť nebere jako výmysl; opravdu věří tomu, co dělá a říká. Reálné nebezpečí si velice často neuvědomuje a potřebuje impuls zvenčí, aby jí došlo, že ve skutečnosti je to agresor, ne ona, kdo se chová v dané situaci nepatřičně.

Již jsem psala o cyklické povaze domácího násilí. Po útoku se obvykle agresor k oběti chová mile, dává jí dárky jako "odškodnění", omlouvá se, nebo naopak jedná, jako by se nic nestalo. Poté, co mu oběť odpustí, přijme jeho omluvu, nebo přistoupí na myšlenku, že se vlastně nic závažného nepřihodilo, agresor zaútočí znovu a většinou s větší razancí. Postupem doby se období klidu zkracují a útoky se stávají intenzivnějšími, ale pro oběť je už v tuto dobu extrémně těžké od agresora odejít. Na konci celého procesu již jde oběti doslova o život.

Děti jako oběti násilí

Příběh:  Tomášovi je 12 let a od svého útlého dětství byl svědkem toho, jak otec bije matku i sestru. Otec chodil domů opilý a svou ženu krutě mlátil. Svou agresi později rozšířil i na svou dceru. Jen svého syna nebil, protože "chlapi musej držet spolu proti těm děvkám". Tomáš se před výbuchy hněvu svého otce skrýval v jiném pokoji a pak chodil utěšovat matku i sestru. Když mu bylo ale 10 let, vzbouřil se a svého otce napadl, aby svou matku i sestru bránil. Otec byl tímto obratem zaskočen, ale pak začal Tomáše bít o to surověji, protože dle jeho vlastní představy zradil. Tak to pokračovalo další dva roky, a brutalita se stupňovala, dokud při jednom z útoků nevzal Tomáš kuchyňský nůž a svého otce bodl do břicha V současné době se rodiče rozvádějí, otec je ve výkonu trestu odnětí svobody za týrání svěřené osoby a ublížení na zdraví. Obě děti mají vážné psychické problémy.

Druhou skupinou obětí násilí v rodině jsou děti. Dle výzkumu STEM, který byl v květnu roku 2001 proveden pro Bílý kruh bezpečí vyplývá, že v ř 81% rodin, ve kterých existuje partnerské násilí, žijí děti. Pro dítě je samotná hrozba existence násilí mezi jeho rodiči velkou zátěží, a to i když není jeho přímým svědkem, což znamená, že i když nevidí útoky agresora, může je slyšet, nebo je svědkem jejich následků na oběti, na zařízení domácnosti a podobně. Dle obdobného výzkumu z roku 2006 se v přítomnosti dětí odehrává násilí téměř v 60% rodin. Tato čísla jsou naprosto alarmující. Pokud je dítě ještě malé, nechápe, co se to s jeho rodinou děje, proč otec bije matku, naprosto postrádá zázemí a samozřejmě se velice bojí. Dítě je navíc také "osobou se sníženou schopností obrany", což v důsledku znamená, že útok na dítě mívá mnohem těžší následek než útok stejné intenzity na dospělou osobu (více než polovina dětských obětí se musí podrobit nemocničnímu ošetření, na rozdíl od obětí dospělých, kde převládá ošetření ambulantní).

Nezletilé dítě se může stát přímou obětí domácího násilí dvěma způsoby. Prvním je přímý a zamýšlený útok na jeho osobu s úmyslem mu ublížit. To se týká trestných činů, jako je například ublížení na zdraví dle § 221 a násl. Tz, týrání svěřené osoby dle § 215 Tz, pohlavního zneužívání dle § 242 Tz, opuštění dítěte dle § 212 Tz a podobně. Druhým případem je snaha dítěte, které je přímým svědkem útoku na jinou oběť, tuto oběť chránit. Přitom je častou situací, že je dítě zraněno. V některých případech může dokonce dojít k úmrtí dítěte.

Děti jsou zasaženy domácím násilím o to více, že si samy nemohou vybrat, zda ve vztahu v domácnosti s agresorem setrvají. Dítě žije pod stejným tlakem a strachem z útoku stejně jako jeho rodič, který je obětí, ale navíc podstatu tohoto násilí není schopno rozumově pochopit. V tom je i velká nedostatečnost naší právní úpravy, protože neposkytuje týraným obětem možnost i se svými dětmi zůstat ve svém bytě, zatímco agresor by byl vykázán. U nás do nedávné doby systém fungoval zcela opačně, a tedy necitelně. Tím, že dítě bylo nuceno opustit svůj domov a prchnout před agresorem například do azylového domu, byla jeho psychika vystavena dalšímu otřesu ze ztráty zázemí, kamarádů a podobně. Dnes je postavení obětí domácího násilí zlepšeno v důsledku možnosti vykázání agresora, o němž bude některé z dalších pokračování tohoto miniseriálu o domácím násilí.

Senioři jako oběti agrese

Příběh:  Paní N. je 75 let a žije v bytě 3+1 ve městě. Tam se za ní přistěhovala její šestnáctiletá vnučka P., která je z vesnice a v tomto městě začala chodit do školy. Zpočátku bylo vše, jak má být, ale pak se P. ve městě rozkoukala a začala si vodit domů přátele, kteří tam přes babiččin odpor zůstávali přes noc. Paní N. s tím nesouhlasila, ale vnučka jí vyčítala, že je na ni moc zlá a že ji nemá ráda. Přátele P. do bytu chodili dál. Pak paní N. zjistila, že se jí ztrácejí věci. Řekla to P., ale ta ji odbyla s tím, že už je stará a nepamatuje si, kde co má. Stav se zhoršil natolik, že paní N. nyní používá jen jednu místnost, kde si i vaří, v bytě žije 8 vnuččiných přátel, pořádají večírky, a pravděpodobně fetují. Stará paní vůbec nevychází ven. Na svoji situaci si nikomu nestěžuje, protože se stydí za svou vnučku, za to, jak se chová, i za sebe, že to nechala dojít tak daleko.

Další skupinou obětí, na kterou nesmíme v žádném případě zapomenout, jsou staří lidé. Velice často jsou obětí agrese svých dětí, vnoučat a jejich partnerů, pokud s nimi sdílí společnou domácnost. I v tomto případě má domácí násilí vysokou latenci. Jako některé z důvodů jsou popisovány pocity vlastní viny, fyzická i psychická závislost na agresorovi, strach, stud, zvýšená nedůvěra, zvýšená úzkost, emoční nevyrovnanost, vysoká míra sugestibility apod., jako důsledek změn psychiky ve stáří. Agresor snadno zneužije člověka, který pro svůj věk nemá možnost se bránit, snaží se vždy ve všem vyhovět a navíc dost často neví, kde jsou hranice vztahu s mladší generací. U mnoha těchto starších obětí se setkáváme s tvrzením, že už je jim jedno, jak se k nim ostatní chovají, že oni už nějak dožijí, což je samozřejmě tvrzení, které agresorovi dokonale nahrává. Staří lidé jsou také často k agresorovi tak citově připoutání, že mu omluví prakticky cokoliv. Velmi významným faktorem je také strach starších lidí, že jsou v mladé domácnosti na obtíž, a tudíž mají snahu se co nejvíce přizpůsobit stávajícím podmínkám. Tím snadno přijímají roli oběti, která je jim v rodině přisouzena. Často je jim také ubližováno, když se pokoušejí pomoci jiným obětí v rodině, nebo se jich zastávají, a to jak dětí, tak partnera agresora. Senioři se často také velice stydí za to, že některý z členů jejich rodiny je schopen se zle chovat, a proto nevyhledávají pomoc a násilí trpí jako známého rodinného "kostlivce ve skříni".

Osoby s fyzickou nebo mentální indispozicí jako zvláštní kategorie oběti domácího násilí

Příběh:  Z. je 14 let, je upoutána od dětství na invalidní vozík a má nižší IQ. Její otec, který ji vždy zanedbával, protože ji měl za méněcennou, se ji jednou pokusil pohlavně zneužít. Z. se snažila matce říci, co se stalo, ale matka její stížnost ignorovala, protože jí nedokázala uvěřit. Když otec zjistil, že se mu nic nemůže stát, Z. opakovaně pohlavně zneužíval po následující tři roky. Věc zjistila až lékařka gynekologické ambulance, kam Z. musela na nutné vyšetření, a věc nahlásila na polici.

Osoby s fyzickou či mentální indispozicí jsou velmi snadnou obětí z několika důvodů.

Prvním důvodem je snížená schopnost či možnost obrany před agresí. Schopností obrany rozumíme fyzickou schopnost útok odrazit, bránit se, uniknout do bezpečí a podobně. Možností obrany rozumíme faktickou možnost dovolat se ochrany svých práv a pomoci ve společnosti. Osoby, které jsou omezeny v pohybu, upoutány na invalidní vozík, nebo nemají pro svou mentální indispozici schopnost komunikace, jsou totiž sociálně izolovány, a proto je jejich možnost dovolat se ochrany velmi ztížena, ne-li mnohdy vyloučena.

Druhým důvodem bývá často vysoký stupeň závislosti indisponované osoby na agresorovi. Tím nerozumíme "pouze" ekonomickou a citovou závislost, jako je tomu u ostatních obětí, ale také závislost doslova existenční. Pro handicapované osoby je jejich rodina či blízký člověk jediným spojovacím článkem s okolím, jejich "náhradní ruce", jediná společnost.

Další důležitou skutečností je v mnoha případech ztížená schopnost komunikace s okolním prostředím, a to buď na základě smyslového postižení, nebo mentální indispozice. Taková oběť například neumí, nebo není schopna podat popis pachatele, nerozezná nebezpečnost situace a podobně.

U obětí s mentálním postižením navíc existuje faktor důvěřivosti a nezkušenosti v lidských vztazích, rozpor mezi vývojem pohlavních znaků a rozumovou úrovní, menší svědecká věrohodnost a snadná ovlivnitelnost, dezorietovanost v běžném životě atd.

Jako další důležité faktory lze uvést například nízké sebevědomí oběti vyplývající z její tělesné indispozice, neschopnost samostatného jednání u osob s mentálním postižením osob, předsudky veřejnosti (v některých případech nejen laické), neznalosti intimní zóny při komunikaci, vliv psychofarmak, opoždění morálních aspektů atp.

Kde hledat pomoc a informace:

     

  • Linka DONA pro pomoc obětem domácího násilí a pro informace o něm: 2 51 51 13 13, nepřetržitě.

  • Bílý kruh bezpečí - Praha, Brno, Ostrava, Olomouc, Liberec, Plzeň (www.bkb.cz)

    Zdroj: www.rodina.cz


Co je to "domácí násilí"?

Přestože (nebo snad právě protože) jde o věc tak rozšířenou, většina veřejnosti před ní zavírá oči. Je jednoduché říci, že domácí násilí vzniká jako důsledek nefungujícího partnerského vztahu. Taková definice je sice pravdivá, ale příliš obecná a o tom, co domácí násilí je, nám nic nevypovídá.

Definujme tedy domácí násilí jako násilí jakéhokoliv druhu, které je pácháno jedním z partnerů ve společné domácnosti. Jeho obětí bývá zásadně partner agresora, velice často jejich děti, ale také například staří lidé, kteří žijí s agresorem pod jednou střechou. Ano, opravdu jsem napsala "partner", nikoliv "manžel" či "druh", protože agresorem může být i žena nebo jeden z partnerů v homosexuálním vztahu. Je jedním z oblíbených mýtů, jimiž veřejnost ospravedlňuje svůj nezájem o problém domácího násilí, že jeho obětí jsou pouze slabé ženy, které se neumí bránit; takové ty neslané nemastné slepice, co jim prostě není pomoci. Nikoliv. Obětí domácího násilí jsou ženy i muži všech sociálních, věkových, ekonomických a profesních skupin. Obětí se může stát stejně tak žena v domácnosti, jako manažerka velkého peněžního ústavu. Stejně tak dlaždič, jako doktor.

Již jsem uvedla, že pod pojem domácího násilí spadá násilí jakéhokoliv charakteru. Pojďme si popsat alespoň to nejčastější. Samozřejmě, že níže uvedené případy pro větší názornost a snadnější pochopení ukazují pouze vyhraněné formy jednotlivých druhů násilí a jejich extrémní případy.

Pozor, třeba se ukáže, že ani vy na tom nejste tak dobře, jak jste si mysleli/y…

 

Fyzické násilí

Paní F. je 35 let a je vdaná za svého muže 12 let. Již dva roky po svatbě začal pít, protože se mu nedařilo v práci. Po návratu z hospody byl hrubý, vyhrožoval násilím a nadával. Postupně se situace zhoršovala. Začaly padat facky, poté rány do hlavy a nyní je situace taková, že každý týden minimálně dvakrát přichází manžel paní F. z hospody pozdě v noci a je velice brutální. Pokud se paní F. nepodaří utéci do pokoje, kde se i s dvěma dětmi zamkne, manžel ji bije, když paní F. upadne, kope jí do zad, břicha a hlavy. Paní F. dvakrát upadla do bezvědomí, několikrát musela vyhledat pomoc lékaře, ale neřekla mu, od čeho její zranění pochází. Manžel se jí za útoky už ani neomlouvá, naopak jí vyhrožuje, že jestli někomu jenom cekne o tom, co se děje, zabije ji.

Co je to fyzické násilí, to je asi jasné každému. Víte ale, jakou intenzitu musí mít fyzický útok agresora, abyste mohli tvrdit, že jste obětí domácího násilí? I pouhá facka je domácím násilím, když je uštědřována opakovaně, například jako trest za špatně vyžehlené košile nebo pozdní návrat domů. Mnozí z nás jistě ví o nějaké domácnosti, kde si manžel ženu "prostě srovná". Jenže známe i případy tak brutálního fyzického útoku, jaký si běžný člověk vůbec nemůže s partnerským životem spojovat. Existují případy, kdy muž ženě rozřeže nohy a ruce a přinutí ji, aby si rány šila sama, s tím, že ji nepustí k lékaři. Rány sekerou, pálení ohněm, kyselinami, jedy... i to je domácí násilí. Násilí, které často začíná jako obyčejná facka, která je dle mnoha lidí soukromou věcí, která se prý týká pouze rodiny a nikomu jinému do toho nic není.

 

Psychické násilí

Panu D. je 59 let a je to bývalý profesionální voják. Žije se svou ženou, paní E. na malém městě. Pan D. byl vždycky přísný, ale od té doby, co odešel do penze, má naprosto nepřiměřené nároky, požaduje jídlo na stole na vteřiny přesně, srovnané hrnky podle velikosti, prádlo v dokonalých komíncích. Za všechny prohřešky proti tomuto drilu svou ženu trestá tím, že o ní všude vypráví, že je neschopná, nemluví s ní, vše rozhází, aby to musela znovu udělat "pořádně". V poslední době se u pana D. začal objevovat stihomam. Pan D. spí s legálně drženou pistolí pod polštářem, vyhrožuje paní E., že jestli na něj donáší, tak ji zastřelí. Paní E. se z neustálého napětí začíná rozpadat osobnost. Pochybuje o sobě a začíná vidět za vším manželovy imaginární nepřátele.

Psychické násilí, psychické týrání, i to je součástí domácího násilí. O čem mluvím? Urážky, které mají za cíl srážet sebevědomí oběti, zakazování styku s přáteli, s rodinou, zákaz chození do zaměstnání, bojkot a zakazování koníčků, vyhrožování, zastrašování, vydírání, extrémní žárlivost, pokusy o totální ovládnutí života oběti. Agresor se tím vším často snaží dosáhnout kontroly nad životem oběti, která je mu často vydána na milost či nemilost, protože je odříznuta od všech možností pomoci nebo úniku. Agresor také často svou oběť sráží a zesměšňuje, protože si tak vytváří falešný obraz o své vlastní velikosti a dokonalosti. Zde, více než kde jinde, platí rčení, že domácí násilí začíná tím, že jde o důstojnost oběti.

 

Sexuální násilí

Slečně M. je 25 let a žije rok a půl se svým přítelem u něj v bytě. Před třemi měsíci přivedl přítel domů svého kolegu z práce s tím, že si může jeho přítelkyni na noc vypůjčit, pokud se on sám bude moci dívat. Kolega z práce slečnu M. znásilnil. Od té doby dochází k nim domů asi jednou za 14 dní a pokaždé se odehraje to samé. Slečna M. propadla hluboké depresi, chce spáchat sebevraždu, od přítele odejít nechce, protože si myslí, že by se musela s hanbou vrátit k rodičům a ani si neumí představit, jak požádat o pomoc. Na pomoc se přišla ptát její kamarádka, které se slečna M. v záchvatu zoufalství svěřila.

Domácí násilí se projevuje i jako násilí sexuální. To zahrnuje například vynucování pohlavního styku a jiných sexuálních aktivit, které jsou oběti nepříjemné, vykonávání těchto praktik na oběti bez ohledu na její odpor. Toto násilí je často kombinováno s násilím fyzickým a psychickým a na oběť má zvláště devastující vliv.

 

Ekonomické násilí

Pan T. je bohatý podnikatel, který má veliký dům, několik automobilů a bazén. Je ovšem přesvědčen, že za vše, co má, vděčí své tvrdé práci a tomu, že se v mládí uměl bez mnoha věcí obejít a tak ušetřit. Své ženě, paní Z., která nepracuje a stará se o jejich tři malé děti, dává na domácnost čím dál tím méně peněz. Paní Z. musí dělat vše v domácnosti sama, nemá peníze na provoz úplně obyčejných věcí jako je například pračka. Tu manžel prodal se slovy: Valcha je levnější. Paní Z. vaří pro sebe a své děti z věcí, které musí pěstovat na zahradě, nebo nakupovat za minimum peněz. Pan T. nikdy doma nejí. Když paní Z. žádá o více peněz, třeba na nové oblečení pro děti, její manžel jí nadává, že je neschopná hospodyně a někdy ji i bije. Paní Z. nechce manžela opustit, protože ho jejich děti mají rády.

Co si má člověk představit pod pojmem ekonomické násilí? Je to takové jednání agresora, které směřuje k tomu, aby na něm byla jeho oběť ekonomicky závislá. Taková závislost oběti umožňuje agresorovi možnost, jak oběť ovládat. Zde mám na mysli například kontrolu veškerých financí v rodině, nucení k živoření pod hranicí únosného minima, ničení věcí a majetku oběti, zneužívání její platební karty a podobně.

 

Sociální násilí

Panu K. je 68 let, je částečně invalidní a žije se svou ženou asi 40 let. Jeho manželka mu dříve zakazovala chodit za přáteli do hospody, poté mu zakazovala chodit ven s tím, že jen utrácí peníze, což nebyla pravda. Panu K. teď manželka znemožňuje opouštět jeho pokoj tím, že mu bere jeho berle, bez kterých se pan K. nemůže pohybovat, zamyká ho v pokoji, pokud chce pan K. svůj pokojík opustit, odmítá mu dát jídlo, sebrala mu všechny jeho knihy, zamyká záchod a ukrývá klíče... Pan K. byl ve svém pokoji jednou zavřen bez přestávky tři týdny. O pomoc sám nežádá, stydí se. O tom, jak mu pomoci, se zajímají jeho děti.

Sociální násilí se úzce váže na násilí psychické a do jisté míry se s ním kryje. Toto násilí spočívá právě v odříznutí oběti od okolního světa například tím, že agresor donutí oběť přestat studovat, pracovat, vycházet z domu, telefonovat, ale třeba i sledovat televizi a poslouchat rádio. Tento druh násilí je zákeřný tím, že oběť, která byla dlouhodobě odříznuta od prostředí, ve kterém by mohla najít záchranu, už po jisté době tuto záchranu ani nehledá a často ji ani nevidí, nebo dokonce odmítá, když je jí nabídnuta.

 

Kde hledat pomoc a informace:

  • Linka DONA pro pomoc obětem domácího násilí a pro informace o něm: 2 51 51 13 13, nepřetržitě.
  • Bílý kruh bezpečí - Praha, Brno, Ostrava, Olomouc, Plzeň, Pardubice

  • Nikdo netušil, co se u Neffových děje za dveřmi

    Robert a Irena Neffovi působili navenek jako normální pár, který má jen běžné problémy. Ona byla atraktivní, sebevědomá a někdy možná trochu prostořeká mladá matka. On zas úspěšný "kreativec" v reklamní agentuře, který ve volném čase maloval abstraktní plátna.

    A také skvělý otec vracející se každý den dřív domů, aby si užil dceru Dominiku. To byla jedna stránka Roberta Neffa Nováka. Potom měl ještě druhou, kterou znala jen jeho manželka.

    Šla na nákup a on jí před tím sebral kreditní kartu, aby musela zboží potupně vracet. Když chtěla nasednout do auta, schválně popojel a sledoval, jak za ním běží po ulici. Když doběhla, popojel zas.

    A také ji bil. Poprvé nejspíš v době, kdy byla těhotná. Tehdy ji Robert Novák zmlátil squashovou raketou. Řekla to jen své nejbližší kamarádce, která jí musela slíbit, že udrží tajemství.

    I Irenin bratr David, který s ní žil v jednom domě a ke kterému měla velmi blízko, se to dozvěděl až po její smrti. Před třemi týdny ji manžel uškrtil šňůrou od videa.

     "Mě jen jednou prosila, abych se postaral o malou Dominiku, kdyby se jí něco stalo. Říkal jsem jí: Co blbneš? Sestra ale měla i děsivé sny," vypráví David Neff.

    Proč zůstávala krásná mladá žena ve vztahu, ze kterého měla strach? "Chtěla, aby malá Dominika vyrůstala v úplné rodině," říká její bratr.

    Řekla, že se rozvede
    Irena Neffová se stala letos už šestou ženou, kterou zavraždil vlastní partner. Zdá se přitom, že počet obětí domácího násilí stoupá. Kdyby to šlo takhle dál, bylo by letos žen-obětí "domácích vražd" dvakrát tolik co loni.

    "Myslel jsem si, že se takové věci v mém okolí prostě nestávají," říká David Neff. Podle policejních statistik však nejsou "domácí vraždy" záležitostí lidí z okraje společnosti. Naopak. Svou ženu často zavraždí muž, do něhož by to nikdo neřekl.

    I Neffovi byli na první pohled perspektivní mladý pár. Seznámili se ve vydavatelství módních časopisů. Irena Neffová se právě vrátila po osmi letech z Ameriky a hledala si nové zaměstnání. Tak narazila na kreativce vydavatelství HF Roberta Nováka.

     Domácí násilí

    Na Bílý kruh bezpečí, který pomáhá obětem domácího násilí, se loni obrátilo 330 lidí s tím, že je terorizuje jejich partner. Víc než tři čtvrtiny obětí tvořily ženy, většinou mezi 25 a 40 lety. Svého partnera loni zavraždilo čtrnáct lidí. Jedenáctkrát zabil druh svou družku. Za první dva měsíce letošního roku se stalo celkem osm „domácích vražd“. Ve dvou případech vraždily ženy.

     Práci jí nenabídl, zato jí hned další den volal a doslova za pár dní se k ní nastěhoval. "Byl prostě rozhodnutý mou sestru získat," vypráví David Neff. Po třech měsících se Irena Neffová svému bratrovi svěřila, že se chce s Robertem Novákem rozejít.

    "Jenže on se úplně sesypal a přemlouval ji, aby to s ním ještě zkusila," vzpomíná David Neff. Zůstala s ním a otěhotněla. Hádky ale neustávaly, naopak.

    "Vzbudil jsem se ve dvě hodiny ráno a slyším, jak dole hází nábytkem a do toho brečí malá Dominika," vzpomíná bratr. Zeptal se své sestry, jestli se jí v takových situacích nemůže něco stát. Řekla mu, že by ji fyzicky nikdy nenapadl, a slíbila, že dá vědět, kdyby na ni vztáhl ruku.

    "Později mi řekla, že si víc dovoluje, když nejsem doma," vzpomíná Neff. Před měsícem se Irena Neffová definitivně rozhodla, že svého manžela opustí. Bratr zrovna nebyl doma. Hrdě to oznámila všem svým kamarádkám, které ji už dávno přesvědčovaly, že má od něj odejít. A oznámila to nejspíš i svému manželovi.

    "Sestra byla dost přímá, nikdy si nebrala servítky," říká David Neff. Právě na tuhle zprávu podle něj zareagoval Robert Novák tak, že ji chladnokrevně zavraždil. "Neměla mu to říkat," myslí si psycholožka Pavla Vyhlídalová.

    "Ona si dovolila chtít od něj odejít a to tyran nepromíjí."

    Zdroj: zpravy.idnes.cz/