O odpuštění

Každý si musí na vše přijít sám a pochopit sám od sebe, kde je chyba v jeho životě. Když na to druhý člověk není ještě dostatečně připravený, tak to nepochopí nikdy, ani kdybychom se snažili sebevíc. Každý má svoji cestu a každý je na jiném duchovním vývoji. Pokud není ještě druhý člověk dostatečně na duchovní úrovni, nedá se s takovým o některých věcech vůbec hovořit.

Pokud jsou někde nějaká nedorozumění s otcem, nedorozumění s rodiči, tak se od tohoto nedorozumění odvíjejí naše další vztahy. Tyto další vztahy se nabalují na to jedno nedorozumění. Jsou to těžké a náročné situace, které se obtížně řeší.  Je potřeba, aby člověk otevřel svoje srdce, podíval se do svého nitra a položil si otázku, zda je tam všechno čisté, zda tam není nějaká utajená křivda, která nás stále bolí a trápí. Zda je tam všechno očištěno od minulosti a odpuštěno všem. Očištěním se od stínů minulosti se dostáváme dál. A čím více se nám to daří, tím je náš život lepší. Je to někdy práce na celý život, nejde to najednou, ale člověk se stává celistvějším a opravdovějším, než kdy byl. Jen je třeba, aby se otevřel svému nitru a podíval se dovnitř. Tam najde to, co hledá. Je třeba pochopit, že křivdou, kterou v sobě nosí, se nic nevyřeší. Potáhne se to s člověkem dál, ať půjde kamkoliv. Aby se tohle jednou pro vždy vyřešilo, je třeba si pozvat všechny stíny minulosti k sobě a jednoho po druhém je prosvětlit láskou, kterou v sobě máme. Poznat sám sebe je hodně těžké a náročné, ale otevře to mnohé možnosti v životě. Není to pouhé snění, ale skutečnost, která nás posouvá a bude posouvat dál.

Nebude-li toto zpracováno, nepustí nás to dál, i kdyby se člověk rozkrájel. Je třeba upravit vztahy se svou rodinou, se svými nejbližšími, které máme okolo sebe. Zcela se jim otevřít, říci jim, co nás trápí, poslechnout si jejich stanovisko a přijmout to jako neměnnou věc, která tady je. Neodsuzovat, neobviňovat, nehrát si na Boha, ale pouze vyslechnout a pochopit je. Nemusíme s nimi třeba i souhlasit, ale každý má svoji cestu a každý k tomu svému dojde sám po svém.

Tyto záležitosti v našem životě třeba dořešit. Nezbývá moc času, protože je život krátký a je dobré jej využít co nejlépe. Jako hlavní je vztah s otcem. Tento vztah je klíčový v každém z našich životů, v každém věku a období. Od vztahu s otcem se odvíjí další vztahy, jak pro ženy, tak pro muže, s oběma pohlavími. Je to zajímavé, ale s otcem se předává hlavní životní moudrost, a pokud něco v tomto vztahu vázne, nebo vázlo, přenese se to do běžného života. Nejlepší je, když se náš vztah s otcem vyčistí, i když se může zdát, že už je pozdě. Odpustit všechno, co se stalo, odpoutat se od toho, přenést se přes to. I když se může zdát, že se to nikdy nepodaří, pokoušet se o to, dokud se to nepodaří. Mít čisté srdce a čisté myšlenky. I když náš otec už není, uslyší, co mu budete říkat, ať už nahlas anebo v duchu. Nevadí, že se už neuvidíme, že už se nemůžeme obejmout, ta energie lásky se dostane tam, kam má. (Sama jsem odpustila svému otci až po jeho smrti a moje vztahy s muži se změnily k dobrému. Měla jsem klienta, který měl ten samý problematický vztah, ale obráceně, vztah otce k dceři. Velice mu to pomohlo). Odpuštěním se mnohé změní. Odpuštěním a láskou k tomu člověku se vyčistí vše, co se vyčistit má.

Někdy je třeba veliké trpělivosti, než se všechny nedorozumění odstraní. Možná by bylo dobré, kdybychom si prošli všechny naše vzpomínky, kdy se tyto vztahy pokazily. Došli bychom možná až ke zmíněnému místu, které je třeba napravit. Jen je třeba, aby se odstranila možná ukřivděnost a pýcha, kterou člověk nosí v sobě.

Odpuštění má veliký vliv na naše vztahy. Pokud máme vůči někomu z naší minulosti nějaké nedobré emoce, jako jsou nevyřešené vztahy, cítíme vůči někomu křivdu, neodpustili jsme, nepochopili, co se mezi námi v minulosti stalo, stále jsme k tomuto člověku jakoby připoutaní, i když jen mentálně. Je to jako provaz, kterým je přivázána loďka u břehu. Teprve, až pochopíme náš celý vztah k tomuto člověku a necítíme k němu už nic jiného, než jen lásku, tak je náš vztah zpracovaný. Takto bychom měli mít zpracované všechny vztahy z minulosti, aby za námi už bylo jenom čisto a zameteno. Potom nás ten mentální, pomyslný provaz už nedrží a my se v životě můžeme posunout o kus dál.

Je to veliký úkol, ale jakmile se nám to podaří, tak bychom měli pocítit změnu v našem životě.

 
Konchedras 1.1.2020
 

Je to už asi dva roky zpátky, co se mi zdál sen o mém tátovi.
Na tom by nebylo nic divného, kdyby se mi o tátovi nezdálo poprvé v životě, a kdybych neviděla tátu naposledy v normálním stavu tak v pěti letech. Pravda, potom jsem ho viděla později tak jednou, dvakrát, ale to byl tak opilý pod obraz, že jsem utíkala pryč…
Před několika lety táta zemřel.
Nevěděla jsem, za jakých okolností, až mi později řekla teta, tátova sestra, kterou jsem mimochodem také viděla poprvé v životě, že se táta upil k smrti. Spadl hlavou na obrubník a zemřel.
Smutný osud.
To mě tehdy napadlo a začala jsem o svém otci přemýšlet. Poprvé jinak, než za těch téměř padesát let, co jsem otce neměla. Myslela jsem na to, proč vlastně tolik pil, co jej k tomu vedlo.
Proč se odvrátil od mé matky. Proč ji bil.
Proč se rodiče rozvedli, když mi byl necelý rok.
Proč mi v těch mých pěti letech sliboval výlet na hory a nikdy to nesplnil.
Proč jsem se na něho tehdy tak zlobila a byla tak moc zklamaná.
Proč se ke mně ještě hlásil, když už jsem byla dospělá.
Proč se s pláčem svěřoval svému kamarádovi, otci mé kamarádky (ta shoda), že se mu tolik stýská a že by mě chtěl vidět.
Nechtěla jsem otce vidět a nebylo to jenom tím, že jsem o něm od rodiny slýchala samé špatné věci. Největší roli v tom hrálo to zklamání a pocit zrady od mých pěti let, nesplněný slib, který mi dal.
Dneska už jsem někde jinde, táto.
Odpustila jsem tátovi všechno, co udělal a neudělal. Jistě to mělo nějaký důvod, který mi zůstával po celá ta léta skrytý. Všichni jsme jenom lidé.
Když jsem si to v hlavě přebrala, zdál se mi sen, jak si s tátou povídám, jak mi čte pohádku z obrázkové knížky a jak je milý a hodný.
Děkuji ti, táto. Ty sis uvědomil, že jsi mi tohle nikdy v životě nedopřál a jak moc mi to vždycky chybělo.
Přišel ke mně do snu, aby mi to vynahradil. Usmířila jsem se s tátovou duší.

Pokud nepochopíme pohnutky toho druhého člověka, tak se dá velice těžko odpustit. Nejprve je třeba zjistit, proč ten člověk tak jednal. Pokud nedokážeme odpustit, nedostaneme se v našem životě dál a přešlapujeme na místě

Je hodně moc důležité, abychom odpouštěli, ať těm živým, anebo těm, co už tady nejsou, co nám kdy ublížili. Protože se nás naše vlastní neodpuštění drží jako pavučina a nepustí nás to dál.
Máme potom pocit, že jsme nepochopení ve vztazích, v životě, u rodiny a přátel, že nám někdo něco dluží.  Ale je to přesně to, co dlužíme my, dokázat odpustit. Ale abychom dokázali odpustit, je třeba také pochopit, co toho člověka k jeho skutkům vedlo. To je také jedna z pomoci, které nabízí Diagnostika automatickou kresbou.

Konchedras 16.7. 2020

 


Z knihy Chléb na cestu - Henri J.M.Nouwen

Odpustit celým srdcem druhému je činem osvobození. Zbavujeme toho člověka negativních vazeb, které mezi námi existují. Říkáme: "Už proti tobě nic nemám." Ale to nestačí. Osvobozujeme též sami sebe od tíživé role uraženého. Dokud neodpustíme těm, kteří nás zranili, bereme je všude s sebou, a co je horší, vlečeme je jako těžký náklad. Velkým pokušením je trvat na pocitech hněvu vůči svým nepřátelům, a pak se označit za toho, kdo byl jimi uražen a raněn. Odpuštění proto neosvobozuje pouze druhé, ale také nás. Je to cesta ke svobodě Božího dítěte.

Jak přijmout odpuštění?

Odpuštění má dvě strany: dávat a přijímat. Ačkoliv se na první pohled zdá těžším dávání, často se stane, že nejsme schopni nabídnout druhým odpuštění jen proto, že jsme je sami neuměli přijmout. Ale jako lidé, kteří přijali odpuštění, můžeme v sobě nalézt vnitřní svobodu je také dát. Proč je přijetí odpuštění tak obtížné? Velmi těžko se totiž říká: "Bez tvého odpuštění jsem stále vázán k tomu, co se mezi námi stalo. A jenom ty mě můžeš osvobodit." Musíme si nejen přiznat, že jsme někomu ublížili, ale také s pokorou uznat svou závislost na druhých. Jedině tehdy, když umíme přijmout odpuštění, umíme je také dát.

V odpuštění je uzdravení

Jak můžeme odpustit těm, kteří odpuštění nežádají? Naše nejhlubší touha je, aby odpuštění, které nabízíme, bylo přijato. Vzájemnost mezi dáváním a přijetím je to, co vytváří pokoj a soulad. Ale jestliže je naše odpuštění podmíněno jeho přijetím, zřídka kdy odpustíme. Odpuštění druhým je první a nejpřednější vnitřní hnutí. Je to čin, který z našich srdcí odstraňuje hněv, hořkost a touhu po pomstě a pomáhá nám znovu nabýt lidskou důstojnost. Nemůžeme ty, jimž chceme odpustit, nutit k tomu, aby odpuštění přijali. Možná toho nejsou ani schopni, ani ochotni to udělat. Možná ani nevědí a necítí, že nás zranili. Jediní koho můžeme změnit, jsme my sami. Odpuštění druhým, to je především nejprve uzdravení našeho vlastního srdce.

 

Konchedras 13.6. 2021 (aktualizováno z r. 2008)