Duše

Aby se naše duše zachránila od zla, musí projít několika zkouškami, které jí dává sám Bůh. Jsou to zkoušky víry duše v Boha a ve světlo.

Kousek po kousku se tak naše duše stává světlem a nakonec se stane andělem. Duše postupně zraje a postupně získává moudrost a zkušenost. Dává ostatním bytostem okolo sebe lásku a život, i bytostem zla. Bytostem, které jsou malé, dává lepší život a bytostem, které jsou nesamostatné, dává svobodu. To je úkolem duše na zemi, Zde na zemi se vyvíjí ze zárodku až v dokonalou, samostatnou a světelnou povahu. Duše je odeslána na svět, aby se učila a naučila být světlem sama o sobě a nakonec se stala andělem, po všech jejích zkouškách utrpení a bolesti. Aby se stala samostatnou součástí vesmíru.  Aby nebyla zlem, ale stala se světlem a pravdou o vesmíru a jeho zákonech.

Všichni se staneme anděly, ale nejprve je třeba projít zkouškami na zemi a stát se tím světlem. Existují i jiné bytosti, které se mohou stát anděly.  Jsou to bytosti světla, vody a země, neobyčejné bytosti, které slouží vodě a zemi. Tyto bytosti mají úkol ochraňovat zemi, aby se země stala sluncem.

Duše zvířátka se také vyvíjí

Po smrti jde zvířátko, stejně tak jako lidé, do nebe. Tam se, stejně jako lidé, setká se svým soudcem, Bohem. Stejně jako lidská, i duše zvířátka se před soudcem zpovídá, jaký vedlo život. Potom se rozhoduje, jak a kde se opět narodí. Pokud to bylo zvíře hodné, žilo vždy tak, jak mělo, bude odměněno tím, že se narodí už jako člověk. Ale zase se růst duše zastaví, když bude jako narozený člověk zlá.
Zvířecí duše je nižší forma duše. Má ale raději ostatní duše, než duše již lidská. Je to tím, že je zvířecí duše čistší a nezkažená. Narodí se jako duše lidská, ale musí dále růst. Až bude dostatečně silná a zkušená, může být také andělem. Ale tento růst se zastaví, když se duše stane zlou.  Potom se opět vrátí ke zvířecí podobě a do těla zvířete.

U zvířátek se tomu říká, že jdou za Duhový most. Vidí, nás ale nemohou za námi.  Vědí ale velmi dobře, jak na ně myslíme, jak je milujeme, co prožíváme.  Dušičky zvířátek se dostávají také nahoru, jako ty lidské a tam se učí, stejně jako ty lidské. Pokud se jim moc stýská, mohou se vrátit na zem jako maličký ochránce svého člověka. Pokud je to dobrá dušička, dostává se do vyšších úrovní a narodí se třeba jako kůň, nebo jiné podobné zvíře. A pokud je zvířecí dušička dostatečně vyzrálá, může se nově narodit jako člověk.

Narodí-li se zvířátko jako člověk, musí se naučit žít jako člověk. Je to vlastně nová duše a ta nezná, jaké to je být člověkem. Jiné duše už člověkem byly a pamatují si, ale tato nově lidská duše to neví a musí se učit vše o lidském světě .

Po smrti si zvířátko nepamatuje, co mělo za život, ale vidí opět svoje druhy z her, které zná a má radost, že je opět s nimi.

Příznivá smrt není jen otázkou psychického přizpůsobení toho, aby člověk umíral bez lítosti nebo přílišného zmatku. Skutečný problém spočívá v tom, že v okamžiku smrti musí duše opustit tělo a přijmout další zrození. A pouze duše, která si je vědoma Krišny, může opustit tento svět zrození a smrti a dosáhnout věčného, blaženého života v duchovním světě. Život člověka je tedy v okamžiku smrti podrobován zkoušce. Smrt znamená, že duše již nemůže dál v těle vydržet. Ať už jsou hmotné příčiny jakékoliv, situace se pro ni stala nesnesitelnou. Opustit tělo způsobuje duši nesmírnou tíseň. Šástry nám tedy doporučují, abychom se osvobodili z cyklu opakovaného zrození a smrti. Nejstrašnější věc, jaká může živou bytost potkat, je nepříznivá smrt, kdy je nucena sestoupit do nižšího zrození. Je to tak hrůzné, že se snažíme na smrt úplně zapomenout. Smrt je bolestná, protože věčná duše se dostává do velice nepřirozené situace: přestože je věčná a neměla by umírat, je nucena zemřít, protože je spojena s hmotným tělem. V okamžiku smrti je věčná duše nucena opustit tělo a vydat se do neznáma. Je tedy plna strachu a trpí. Bolest a strach obvykle člověka pohltí natolik, že nedokáže myslet na nic jiného, než na hmotná pouta nebo tělesné utrpení. Šríla Prabhupáda často citoval krále Kulašékhara, který se modlil: „Prosím, dovol, abych mohl opustit toto tělo při zpívání Hare Krišna a nemusel přihlížet, jak se moje tělesná smrt pomalu blíží. Budu-li schopen odejít během meditace o Tobě, bude to znamenat dokonalost.“  

Z poradny

Dobrý den milá paní konchedras? Chtěla jsem se vás prosím zeptat na vás názor? Nepřijde vám tak trochu morbidní když někdo třeba vystavuje mrtvého v rakví viz třeba návaly nebo jedna naše známá zreba umřel už jsem vám to psala manžel na rakovinu břicha a ona si jeho usnu vystavila v ložnici a z jeho popelu si udělala náhrdelník. Měla to tak i jedna naše 91 příbuzná která umřela minulý rok na stáří. Vždycky se porazila se svojí urnou a šla spát. Já bych si třeba moc nepřála aby si někdo ze mě udělal třeba řetízek nebo tak něco? Moc vám děkuji za vás názor s pozdravem lucie.

Milá Lucko,
posmrtné rituály by se správně provádět neměly. Každý zesnulý si zaslouží úctu a měl by být ponechán v klidu, ať už pochovaný a nebo zpopelněný. I když duše zemřelého tady už dávno není, není mu jedno, jak je s jeho tělem zacházeno a kdo s ním manipuluje. To může pouze rodina a příslušné úřady. I když si to rodina nedovede představit bez svého zemřelého být, neměl by se pochovávat jinak, než do země, nebo do urny v příslušném místě, ale ne v domácích podmínkách. Udělat si ze svého zemřelého náhrdelník je trochu zvrácenost.
Mějte krásné a klidné dníky.
K.