Osobní pouť   

Léto se rozjíždí na plné pecky a v tomto období je velmi přínosné uskutečnit svoji soukromou osobní pouť. Na takové soukromé pouti můžeme kromě mnoha zajímavých věcí najít řešení pro naše problémy, ale také potkat a najít sami sebe. Ať už se rozhodneme uskutečnit svoji pouť z jakéhokoli důvodu, vždy před poutí poprosíme o radu a o pomoc.

Cíl naší pouti může být jakýkoli, například se můžeme vydat se na své oblíbené místo, nebo místo z dětství, nebo jen na to místo, kam chodíme rádi. Je zcela jedno, jak je to daleko. Cíl může být i ke kapličce, kostelíku. Stačí i rybníček, řeka nebo studánka. Každé místo má svého ducha, který toto místo chrání a který nám může předat pro nás důležité informace.

Abychom se na pouti v záplavách vjemů a informací netratili, je užitečné si vše, co se na naší pouti stane, zapisovat. Postačí nám malý bloček, anebo jen list papíru a tužka, zabalené s  sebou. Zapisujeme si vše. Koho potkáme, co vidíme, co se dozvíme. Klidně můžeme i vše fotit.

Během naší cesty přemýšlíme a na místě v cíli v klidu rozjímáme. Co se nám honí hlavou, si ihned zapíšeme. Všechny informace, které k nám přicházejí, jsou velice prchavé a velmi rychle se na ně zapomíná, proto je třeba si je ihned poznamenat.  Jakmile je odkudkoli zaznamenáme, nebo jakmile nás něco napadne, si zapisujeme do všech detailů. Je dobré zapisovat všechny myšlenky, které nás na naší pouti napadnou. I co si cestou prozpěvujeme a na co vše vzpomínáme.

Tam, kde je to po cestě možné, můžeme jít i bosí. O to více budou naše pocity na pouti intenzivnější. Zavzpomínejme si cestou na dětství, kdy nás ještě netrápily současné starosti. Zkusme si chytit motýla nebo luční kobylku. Na louce si zkusit udělat kotoul, nebo hvězdu. Trhat lístky u kopretiny, sedmikrásky anebo akátu a odříkávat si básničku, jaká odpověď nám vyjde. Pohladit a podrbat toulavou kočku, vytáhnout tonoucí včelu z vody, položit květiny na neznámý hrob, u Božích muk, nebo i jinde, kde cítíme, že bychom měli. Sebrat si na cestě kamínky na památku, nebo do akvárka. V lese se dívat do korun stromů, požádat o odpověď a naslouchat šumění větru ve větvích, jaká slova se nám budou skládat v hlavě v tom zvuku, nebo která nás napadnou. Obejmout strom a opřít se o něho. Poprosit o pomoc, vnímat jeho pevnost a přitisknout ucho ke kmeni. Uslyšíme jemné šumění a i v tomto zvuku můžeme zaslechnout určitá slova, odpověď pro nás, nebo nás mohou napadnout určité myšlenky, nebo se dostavit určité pocity.

Na místě našeho cíle, jde-li to, ulehneme do trávy a pozorujeme při našich myšlenkách mraky.  Kam plují, jakým směrem. Jaké mají tvary.  Pozorujeme ptáky. Všechny tyto věci k  pouti patří. Nezapomínejme si všechno poznamenávat.

Doma v klidu si to vše potom uspořádáme. Doporučuji vše si zapsat do zápisníku, případně přiložit fotografie, a stále se k tomu opakovaně vracet. Někdy vyčteme a uvědomíme si odpovědi na naše otázky hned, někdy to může trvat i několik let. Ale ty informace pro nás zůstávají stále aktuální, i po delším časovém období. Odpověď pro nás se skrývá ve výsledném zážitku a prožitku naší osobní pouti, tak jak jsme si vše dopodrobna poznamenali.  A to jak informace o nás samotných, tak i o našem životě. V tom všem se nachází odpověď, o jakou jsme žádali před osobní poutí, co jsme se chtěli dozvědět.

Cesta je cíl.

 
Konchedras 27.6. 2020

Sebeláska

Nedostatkem sebelásky je také odmítání našeho života a naší touhy žít svůj život.  Ale chtít žít život podle někoho jiného vede k odmítání sama sebe, k frustraci. Vede k pocitu, že nejsme dost dobří, protože se nevejdeme do představ o našem životě někoho jiného. Vede k pocitu, že si nic nezasloužíme a odmítání našich odměn…

Konchedras 25.6. 2020

Minulé životy jako pokračování cesty duše

Minulé životy jsou vlastně pokračováním toho, odkud pochází naše duše. Tam, kde jsme se poprvé narodili jako člověk. Tam, kde jsme začali svůj lidský život, tam nás cesta vede po celý náš dosavadní život. Procházíme zpátky a jakoby v kruhu svých minulých životů, abychom se dostali zase tam, kam nás vede naše vlastní duše. Dostáváme se tam, když už máme všechny naše karmické záležitosti vyřízené, a nemáme už žádnou další karmu, kterou bychom mohli očistit. Potom se dostáváme zase zpátky na začátek.

Je to, jako když Honza z pohádek vyjde do světa, aby splnil několik úkolů. Jakmile se vrátí domů, je to úplně někdo jiný a vybírá si svoji odměnu. U nás to není to princezna, jako u Honzy, ale poznání, kdo vlastně jsem.

Není to ale ani potom konec cesty. Je to hledání toho, kdo jsem a jak mám žít. Například:
  •   Pokud jsem Řekyně, měla bych žít jako lidé v Řecku.
  •   Pokud jsem Indiánka, měla bych se soustředit na život v přírodě a alternativní život dávných indiánů.

Není to povinné a není to najednou, ale jednou k tomu každá duše dospěje. Až se projdou všechny naše životy, až se pročistí všechny naše dosavadní vztahy a až pochopíme, kdo že to vlastně jsme, došli jsme na konec cesty, kde čeká nová práce na sobě:
  •   Změna životního stylu.
  •   Změna myšlení.
  •   Pochopení, co se vlastně stalo.
  •   Proč jsme se na cestu, jako ten Honza, vlastně vydali.

Je to ještě hodně dlouhá cesta poznávání, ale na konci už máme naprosto jasno, kdo vlastně jsme, co jsme a kam patříme. Co se nám stalo a proč se nám to stalo, a jaké to mělo vůbec důsledky.

Až se dostaneme na konec tohoto poznání, čeká nás už pouze rozvoj našeho prvního života, kde nebudou už žádné pochybnosti o sobě, o vztazích, o tom, kdo vlastně jsme, prostě o celém našem životě, jestli je správný, anebo není.

 
Konchedras 20.1. 2020

Přišlo ke mě

Abychom se dostali na cestu naší duše, musíme opustit vše, co máme a dát ze sebe vše, co máme. Je to cesta, která začíná u nás samých a končí u našeho srdce. Čeká nás odsouzení od ostatních. To je potom třeba ostatním odpouštět to, že nás odsuzují. Tím je naše cesta k soucitu a k lásce.

Každý z nás má svoji cestu duše a každý je na ní sám. Každý z nás musí tu svoji cestu projít, abychom pochopili, že je jen jedna cesta, která má cíl. Je to cesta srdce a lásky. Je třeba, abychom se takovou cestou pokusili projít, protože se nesmí se obejít. Je to posláním každého člověka, abychom běželi po této cestě a neohlíželi se na to, co máme za sebou, ale dívali se na to, co máme před sebou.

Ani slova nenávisti a ani slova soucitu s námi se nás nesmí dotknout. Tato slova nám mají ubližovat, mají nás bodat a pálit, ale je třeba, abychom šli dál a nedbali, co jiní říkají o nás a o naší práci. Jsme služebníci dobra. Můžeme mít i radost z toho, když nám ostatní říkají, že jsme směšní, že marníme část našeho života. Ale my se smějeme a říkáme, že jen jdeme naší cestou a nikdo nás od ní neodradí.

Často se stává, že na cestě narazíme a nemůžeme dál. Je to ale jen zdání, protože jsme součástí plánu, který s námi mají vyšší síly a který je součástí tohoto světa. Existuje množství prostředků, kterými s námi naši ochránci komunikují. Jen se nesmíme nechat zavalit penězi a bohatstvím, potom se ochráncům nedaří se s námi spojit.

Víme, že se smějeme a pláčeme a dáváme vše, aby se svět točil. To je všechno, co máme, naše srdce a naši lásku. Máme také ochranu od svého anděla a od svého ochránce.  Je ale třeba jít za tím, co nám říká naše srdce. Potom máme radost, že jsme společně s našimi ideami.

Musíme zaplatit vysokou cenu, abychom se na cestu duše dostali. Jsou to takové věci, jako úmrtí a opuštění od všech, úrazy, onemocnění, trápení a soucit s okolím. Je to cena, které někdo nechce zaplatit, a proto se na cestu své duše nedostane. Jen ten, kdo je ochoten něco ztratit, se dostane na cestu soucitu a lásky. Jen ten, kdo si připustí a dovolí, aby něco obětoval, aby mohl být lepší, obejde se bez přístřeší a přijme cenu, za kterou se dostane na cestu duše. A spolu s ním i ostatní, kteří následují své srdce.

Je to cesta, která je plná slz a překážek, které se musí překonat. Ty překážky jsou ale součástí plánu s námi. Ten, kdo toto všechno podstoupí a osvědčí se na své cestě duše, může s klidem říci, že je šťastným člověkem. Má bolest v srdci, ale také soucit a lásku. A také mír se sebou samým."

Nemáme žádnou jinou cestu, než je ta, po které jdeme. Nejsou tu žádná pravidla, která by nás omezovala, kromě těch, které udávají naši ochránci. Držme se naší vlastní cesty a dojdeme do konce s naším pomocníkem. Ten průvodce je neoblomný a nikdy nás neopustí. Jakákoliv další cesta je cesta slepá, která nikam nevede. Cesta duše musí být čistá, nezkažená mamonem a pomluvami a dojdeme do konce. Nevzdávejme se jí, i kdyby nám nabízeli sebelepší nabídky. Pro tuto cestu jsme se narodili, máme na to povahu a dar osvícení.

Na naší cestě dokážeme mnoho, jen o tom ještě nevíme. Odpoutali jsme se od běžného konzumního života a přešli jsme na duchovní cestu, která je mnohem těžší, ale která nás povede správným směrem. Není tady místo pro váhání, když je třeba udělat správnou věc. Tady je třeba jednat srdcem a s opravdovou láskou ke všemu živému a neživému, i když to třeba stojí všechno, co máme.  To moc dobře známe. 

Nespoléhejme na to, že to někdo pochopí.  Protože tohle je cesta, která na pohled nevede nikam. Je ale dlážděna zlatem a diamanty v podobě našich skutků. A až dojdeme na konec té cesty, zlato a diamanty se k nám dostanou v opravdové podobě.

Nelučme se se svými sny, pouze je odložme. Žádná situace už nebude tak jako předtím. Všechno se vyvíjí a mění a každá maličkost má vliv na současnou situaci. Nikdy nevíme, jak se situace vyvine za týden, za den. Někdy stačí málo, aby se to zlomilo.

Nikdy nelitujme toho, co jsme udělali srdcem, nemáme si nikdy co vyčítat. I když to nikdo nepochopí, i když nás nikdo nepochválí, nikdy nelitujme toho, co jsme udělali s láskou.

Naučili jsme se být pokorní, skromní a vděční. Pochopili jsme, co je to životní štěstí a teď se jen vezeme na té vlně, která nás veze dál a dál. Nepřestávejme věřit a ono se nám to všechno splní.

Cesta duše nás také učí to nejtěžší, a to být sám k sobě upřímný a sundávat postupně všechny masky.

 

Konchedras 13.4. 2019


Schopnost automatického psaní 

Když v sobě někdo objeví schopnost automatického psaní nebo jasno slyšení, kdy je to, jako kdyby mu bylo diktováno, co psát, může mít obavy z toho, že informace přijímané pomocí automatického písma nebo kresby nejsou "zadarmo". Že nikdy nevíme, co kdy bude muset naše duše za ně zaplatit.
Je to dar, a není zadarmo. Ale ne za něco, co bude, ale za to, co bylo, co nás posunulo dopředu a nahoru. Je to jako v té pohádce o slavíkovi a růži, z největší bolesti se rodí největší krása.
Automatické písmo nám povětšinou píše náš ochránce, který nás zná z mnoha našich společných životů, zná nás skrz naskrz, zná naše myšlení. Slova, která se vypisují, jdou od ochránce přes nás, ale tak, jak bychom se vyjadřovali my. Často říkám, že sama mnoho neznám, jsem jen kanálem...Jakmile bychom si tuto schopnost přivlastnili, kdybych to byli my, čí jsou všechna ta slova a kresby, pak by následoval trest. To se týká všech oblastí, od výkladu karet, přes léčitelství, až po automatické písmo.

Konchedras 2.1. 2020


O odpuštění

Každý si musí na vše přijít sám a pochopit sám od sebe, kde je chyba v jeho životě. Když na to druhý člověk není ještě dostatečně připravený, tak to nepochopí nikdy, ani kdybychom se snažili sebevíc. Každý má svoji cestu a každý je na jiném duchovním vývoji. Pokud není ještě druhý člověk dostatečně na duchovní úrovni, nedá se s takovým o některých věcech vůbec hovořit.

Pokud jsou někde nějaká nedorozumění s otcem, nedorozumění s rodiči, tak se od tohoto nedorozumění odvíjejí naše další vztahy. Tyto další vztahy se nabalují na to jedno nedorozumění. Jsou to těžké a náročné situace, které se obtížně řeší.  Je potřeba, aby člověk otevřel svoje srdce, podíval se do svého nitra a položil si otázku, zda je tam všechno čisté, zda tam není nějaká utajená křivda, která nás stále bolí a trápí. Zda je tam všechno očištěno od minulosti a odpuštěno všem. Očištěním se od stínů minulosti se dostáváme dál. A čím více se nám to daří, tím je náš život lepší. Je to někdy práce na celý život, nejde to najednou, ale člověk se stává celistvějším a opravdovějším, než kdy byl. Jen je třeba, aby se otevřel svému nitru a podíval se dovnitř. Tam najde to, co hledá. Je třeba pochopit, že křivdou, kterou v sobě nosí, se nic nevyřeší. Potáhne se to s člověkem dál, ať půjde kamkoliv. Aby se tohle jednou pro vždy vyřešilo, je třeba si pozvat všechny stíny minulosti k sobě a jednoho po druhém je prosvětlit láskou, kterou v sobě máme. Poznat sám sebe je hodně těžké a náročné, ale otevře to mnohé možnosti v životě. Není to pouhé snění, ale skutečnost, která nás posouvá a bude posouvat dál.

Nebude-li toto zpracováno, nepustí nás to dál, i kdyby se člověk rozkrájel. Je třeba upravit vztahy se svou rodinou, se svými nejbližšími, které máme okolo sebe. Zcela se jim otevřít, říci jim, co nás trápí, poslechnout si jejich stanovisko a přijmout to jako neměnnou věc, která tady je. Neodsuzovat, neobviňovat, nehrát si na Boha, ale pouze vyslechnout a pochopit je. Nemusíme s nimi třeba i souhlasit, ale každý má svoji cestu a každý k tomu svému dojde sám po svém.

Tyto záležitosti v našem životě třeba dořešit. Nezbývá moc času, protože je život krátký a je dobré jej využít co nejlépe. Jako hlavní je vztah s otcem. Tento vztah je klíčový v každém z našich životů, v každém věku a období. Od vztahu s otcem se odvíjí další vztahy, jak pro ženy, tak pro muže, s oběma pohlavími. Je to zajímavé, ale s otcem se předává hlavní životní moudrost, a pokud něco v tomto vztahu vázne, nebo vázlo, přenese se to do běžného života. Nejlepší je, když se náš vztah s otcem vyčistí, i když se může zdát, že už je pozdě. Odpustit všechno, co se stalo, odpoutat se od toho, přenést se přes to. I když se může zdát, že se to nikdy nepodaří, pokoušet se o to, dokud se to nepodaří. Mít čisté srdce a čisté myšlenky. I když náš otec už není, uslyší, co mu budete říkat, ať už nahlas anebo v duchu. Nevadí, že se už neuvidíme, že už se nemůžeme obejmout, ta energie lásky se dostane tam, kam má. (Sama jsem odpustila svému otci až po jeho smrti a moje vztahy s muži se změnily k dobrému. Měla jsem klienta, který měl ten samý problematický vztah, ale obráceně, vztah otce k dceři. Velice mu to pomohlo). Odpuštěním se mnohé změní. Odpuštěním a láskou k tomu člověku se vyčistí vše, co se vyčistit má.

Někdy je třeba veliké trpělivosti, než se všechny nedorozumění odstraní. Možná by bylo dobré, kdybychom si prošli všechny naše vzpomínky, kdy se tyto vztahy pokazily. Došli bychom možná až ke zmíněnému místu, které je třeba napravit. Jen je třeba, aby se odstranila možná ukřivděnost a pýcha, kterou člověk nosí v sobě.

Odpuštění má veliký vliv na naše vztahy. Pokud máme vůči někomu z naší minulosti nějaké nedobré emoce, jako jsou nevyřešené vztahy, cítíme vůči někomu křivdu, neodpustili jsme, nepochopili, co se mezi námi v minulosti stalo, stále jsme k tomuto člověku jakoby připoutaní, i když jen mentálně. Je to jako provaz, kterým je přivázána loďka u břehu. Teprve, až pochopíme náš celý vztah k tomuto člověku a necítíme k němu už nic jiného, než jen lásku, tak je náš vztah zpracovaný. Takto bychom měli mít zpracované všechny vztahy z minulosti, aby za námi už bylo jenom čisto a zameteno. Potom nás ten mentální, pomyslný provaz už nedrží a my se v životě můžeme posunout o kus dál.

Je to veliký úkol, ale jakmile se nám to podaří, tak bychom měli pocítit změnu v našem životě.

 
Konchedras 1.1.2020

O radosti

Poslední dny ke mně přichází takové množství informací, že mám co dělat, abych je stačila vstřebat. Možná to souvisí s čistotou a klidem místa, kam jsem se nedávno přestěhovala.

Protože jsem Konchedras, která má svítit na tmavé stíny, ale i na světlá místa na světě, mám psát již pouze o krásách světa. Zrovna se zamýšlím nad radostí, a v tu samou chvíli někdo na chodbě za dveřmi kluše po chodech dolů a prozpěvuje si…:)

Někdy přijde pro každého človíčka čas vyjít ze stínu a být šťastný, nastavit svoji tvář slunci. Je čas smutku, ale je také čas radosti.

A teď nastal ten čas pro nás lidi, přestat se trápit a snad i mstít se, ale začít se radovat ze všech  maličkostí, které jsou okolo nás. Tak se změní zlo v dobro. Je už tolik zla okolo nás, že jsme přestali vidět i to dobré na světě, a to není dobře. Je čas vidět zase ty dobré věci a radovat se z nich.

Můžeme tančit, zpívat a dodržovat starověké zvyky a rituály.  Anebo si vytvořit rituálky vlastní. Jednoduše si užívat života.

Protože ten, kdo je šťastný, neubližuje asi sobě, ani druhým. Duše se krásně prosvětlí a vidí i do svých vlastních temných koutů. 

Potom má i touhu je odstranit.

Potom není důvod pro mstu a zahořklost vůči světu, našemu i tomu okolnímu.
Šťastný člověk totiž nemá potřebu ubližovat druhým lidem.

Postarejme se o to, abychom byli šťastní, je to naše povinnost na tomto světě.  Život je proto, abychom jej žili teď a neodkládali vše na potom.

Protože svět se vidí v nás a my se vidíme ve světě okolo nás. Všechno okolo nás je pouhé zrcadlení.

A není co zrcadlit, když tady není světlo a radost.

Proto se radujme a užívejme života.

A temnota ze světa zmizí.

Jak řekl klasik: „ Smějme se tak, že i smrt se bude smát.“

Herbert Samuels řekl: „Svět je jako zrcadlo: směj se na něj, bude se na tebe smát. Mrač se na něj, i on se na tebe zamračí.“

Kdysi mi také bylo někým, kdo četl několikrát Bibli, řečeno:
„Bůh nemá rád, když jsou lidé smutní. Bůh chce, aby se lidé radovali.“

Když se nám chce tančit, měli bychom tančit. Pokud to nejde tam, kde se zrovna jsme, nebo se prostě stydíme, můžeme si najít místo, kde budeme sami a tam si můžeme s radostí zatančit. Tanec v nás odstraňuje bloky a bolest v duši, osvobozuje nás. Pohyb rozproudí životní energie v těle a dá nám pocit radosti. Budeme cítit, jak se to v nás všechno láme. Když budeme venku na louce, můžeme si zatancovat i bosí. Tím se k nám lépe dostane energie, která proudí ze země. Pocítíme více propojení se zemí a prožitek z tance bude o to intenzivnější.

Stejně působí zpěv. Někdy to ale nejde, když máme nějakou bolest v duši, nemůžeme zpívat.  Všem pocitům je ale dobré dát průběh.

Možná, že se nám bude chtít plakat. Tak plačme. Pláč je léčivá emoce, a vědci prokázali, že se v slzách z našeho těla vyplavují hormony, které způsobují stres. Tím se očišťuje náš organismus a ještě tím posilujeme svoji imunitu.  Pláčem prostě prospějeme jak své duši, tak i tělu.

Je tolik věcí, co můžeme dělat každý den, vytvářet si malé každodenní rituály.
Hrát si s dětmi, tvořit, začít zase šít, plést a psát básně.

Vyšplhat na nejvyšší kopec v našem okolí při západu slunce.

Vykoupat se v rybníku, bez ohledu na sinice a vodní živočichy. Pro jednou nám to nic neudělá. Jenom nezapomeňme poprosit vodníka, aby nám to dovolil.

Zatančit si s bubínkem.

Poslat věneček květin po vodě s prosbou o splnění našeho přání k vodním božstvům.
Natrhat si luční květinky do vázičky a dát na čistý, prostřený stůl.

Sednout si pod rozkvetlý strom, třeba lípu a pozorovat let vlaštovek.

Upéci si ovocný koláč, pro jednou vynechat dietu. Je zdravý a dodá energii.

Léto je také nejlepší čas na výrobu blahodárných sirupů z květů. Už jste zkusili akátový sirup?

Nasušit si léčivé bylinky a semínka na zimu. Jasanová semínka mají čistit játra.

Když máme radost a jsme šťastní, uděláme víc i pro ty druhé. Všechno je tady řetězová reakce, která se nikdy nezastaví.

Všechno se pohybuje v kruhu, tak se k nám to, co vyšleme, zase v hojnosti vrátí.

Každý by si měl uvědomit, co se v mu minulosti stalo, protože jinak nepochopí svůj život, ani sebe, a nedostane se v životě, ani ve svém rozvoji o moc dál. Nejde o pitvání minulosti, ale o pochopení toho, co se stalo, aby se to mohlo zpracovat a pokračovat dál s čistou myslí, nezatížení minulostí.

 
Konchedras 29.6. 2018

Duchovno za cenu?

Nějakou dobu už mi tato otázka leží v hlavě. Děje se toho okolo mnoho. Trápí a mrzí mně to, a hledám odpovědi. Jak, a za co požadují ostatní cenu...U mne je cena daná za diagnostiku a za obrázky, nežádám více....Dnes jsem dostala odpověď:

" Odpovědi a informace, které dáváš lidem jsou od toho, aby pomohli lidem a pomoc, která je potřebná, je zdarma. Kdybys chtěla vydělávat na tom, co víš a co dostáváš, objevila by se okolo tebe zeď, která by bránila tomu, aby ses dozvídala více než máš. Odpovědi a povídání jsou zadarmo. Odpovědi na to, co vás zajímá a co chcete vědět jsou odpovědi všem, ale odpovědi , co je třeba řešit více a do hloubky, jsou už za peníze. Nelze zdarma odpovídat na to, co je s daným problémem a co se má dělat, když je v tomto zapojeno více energií a odpověď je složená z několika stupňů, odpovědi ode mne (ochránce) až po odpověď ze světla a od Universa. Jsou to odpovědi, které dostáváš při diagnostice, odpovědi kartářkám a odpovědi službou kyvadla, kterou nyní neděláš. Ale duchovno je pro všechny a odpovědi jsou pro všechny lidi, nesmí se prodávat jako na trhu. Odpovídat na otázky lidí za poplatek, to je zlodějina. Obchod je, když někdo za něco platí a bude to jenom jeho. Ale ne duchovní věci, které jsou pro všechny bez rozdílu a odpovědi takové jsou a odpovídáš ráda. Odpovědi jsou pro všechny a každý má nárok na svůj duchovní růst."

 

Konchedras 16.3. 2010