Existují lidé, kteří hledají živou vodu, neboť doufají, že se jí napijí a budou žít navěky.
Jako první se vydal hledat živou vodu válečník. Usoudil, že bude velice prudká, jakýsi nezadržitelný příval či divoké peřeje - a tak se ji vydal hledat v brnění a plné zbroji. Věřil totiž, že může vodu přimět, aby se mu poddala.
Jako druhá po ní pátrala čarodějka. Dospěla k závěru, že živá voda bude něco kouzelného, možná vír či gejzír, něco, co dokáže ovládat kouzly. A tak se na cestu vypravila v dlouhém rouchu posetém hvězdami v domnění, že vodu nějak přechytračí.
A ten třetí hledající byl obchodník. Vypočítal si, že voda bude převelice drahá - možná to bude fontána sestávající z perel či diamantů - a tak si napěchoval kapsy i peněženku pořádně penězi v naději, že si vodu bude moci koupit.
Když však poutníci dorazili k cíli, tak zjistili, že se ve svých představách o živé vodě naprosto zmýlili.
Nebyl to nezkrotný proud, který by se dal spoutat silou.
Nebyl to vír, který by se dal ovládat kouzly.
A nebyla to ani fontána z perel či diamantů, která by se dala koupit za peníze.
Byl to drobounký, třpytivý pramínek, z něhož se mohl každý napít zdarma - ovšem to jste museli pokleknout, abyste se napili.
Poutníky to poznání nepříjemně zaskočilo. Válečník byl v plné zbroji, a proto se nedokázal ohnout.
Čarodějčina dlouhá kouzelná róba by se zase mohla ušpinit a ztratit svou moc.
A obchodník byl tak vycpaný penězi, že stačilo, aby se jen trošku sklonil a už se z něj mince kutálely do zapadlých koutů a škvír v zemi.
Ani jeden z těch dokonale vybavených hledačů se nedokázal sehnout, aby se napil z pramene živé vody.
Existovalo pouze jediné řešení.
A tak válečník odložil brnění.
Kouzelnice si sundala kouzelné roucho.
A obchodník se zbavil oděvu naditého penězi.
A potom mohl každý z nich - nahý - pokleknout, aby se napil z pramene živé vody a oblažil se jejím sladkým, chladným a třpytivě průzračným požehnáním.
