Pozdravujte tam orly. Jen sen je s nimi v modré výšce.

Zapomenuta je tíže a návrat domů ukazuje paprsek slunce.

Buď pozdraveno hnízdo, odkud vylétá Fénix k ohni.

Já nikdy nebyl hostem orlů, vždycky jen šípků a polních cest.

Ale vím, že výška nad rybníky je bez konce. Orlí.

Nikdy tam nevylétne kouř domova a dým natě padá do údolí.

Proto jim nezávidím.

Co vědí o snu, s nímž člověk překonává bezbřehý čas?

Co vědí o touze, která věčně předbíhá východy slunce?

Já vždycky hledal stopu v prachu země.

Rozkymácenou, zastavující, přešlapující a zas rozběhlou,

co stokrát vyšla do světa, smutkem obolavěná.

Já nesnil let, já chvěl se dechem bříz a borovic

a krok za krokem nabíral tíži země.

Pozdravujte tam orly. Jejich je výška, nám patří dálka.

A to je muž a žena a to je láska, rod i smrt.

A zajíkavá píseň, která ví, že někde v dálce je chorál.

A to je srdce, co rytmuje řád tohoto světa.

Nad výšky orlů vzlétá víra, co bude.

Nad výšku letů orlů tryská jistota, že to být musí!

A je to člověk, živel, co sám v sobě živly krotí.

Dal uzdu času a ptá se, odkud, kam...

Pozdravujte tam orly, olovnice modrého nekonečna.

Já zdravím dálku obzorů, abych si připomněl:

Výška je sen, co nás zdvihá.

Země je život.

 Konchedras 29.10. 2015