Mezi člověkem a bohem

 Kdy konečně přiznáš, že jsi, jaký jsi, a přijmeš to?

Dokud skutečně nepřijmeš hranice svých možností, nepostavíš nic solidního, neboť utrácíš čas touhami po nástrojích, které jsou v rukách druhých a nevšimneš si, že je vlastníš i ty, sice jiné, ale právě tak potřebné.

Seber se. Bůh tě vidí....

Dej Bohu své starosti, trápení, své zármutky a spoléhej víc na Jeho moc než na svou zdatnost.

Vezmi něžně svou rozmrzelost, špatnou náladu, trampoty, vyčerpání...a daruj je Pánu.

Nevnucuj svůj vkus, své myšlenky, svoje názory....

...nabídneš-li něco, ať je to cokoliv, pak opravdu darem, nečekej na revanš.

Má-li tvůj bližní těžkosti, nespěchej s řešením.

....přijdou k tobě mnozí, aby se vypovídali.

Nemáš právo nemilovat a nemít důvěru tam, kde Bůh miluje a má důvěru.

Nemůžeš vést domácnost ve třech.

Tvůj manžel, ty a tvůj sen.

Chceš-li se vážně provdat, rozveď se se svým snem.

Začni tím, že odpustíš svému manželovi, neboť jsi mu dosud nikdy neodpustila, že není takový, jak sis ho představovala.

Obětuj Bohu své zklamání, svůj nesplněný sen a vše, co v tobě žilo jako lítost a výčitky.

Miluješ-li, nesmíš se dotknout svobody člověka proto, aby jsi ho uchránila zla, nýbrž musíš pro něho vzít na sebe riziko omylů, chyb a utrpení.

Nemůžeš-li si postavit zámek, můžeš si alespoň postavit chalupu, ale nebudeš v ní šťasten, dokud budeš snít o svém zámku.

Tři lidé pracovali na stavbě. Na otázku: "Co děláš?" odpověděli:
První: Tesám kameny a dřu se.
Druhý: Tesám kameny a živým rodinu.
Třetí: Tesám kameny a stavím chrám.

 ...na světě nebyl člověkem spáchán ani jediný hřích, aniž by se tím někde nebylo zrodilo utrpení.

Musíš se zapojit a všemi silami bojovat proti lidskému utrpení, ale musíš se při tom uchránit klamu, že vysoká životní úroveň (zdravotnictví, školství, hospodářství) přinese štěstí a ráj na zem.