František Lazecký

Už za tím prahem jsme. Zde mezi veřejemi,

tam dolů hledíme až někam k jedné zemi.

Co na ní vidíme? Belhat se člověka.

Daleká cesta tvá, poutníku, daleká!

Víš odkud jdeš? Kdo jsi? Co jsi na zemi změnil?

Cos na ní poničil? Cos na ní zazelenil?

To všechno, cos nechal na zemi po sobě,

potkáš zde v šeredné i krásné podobě.

rub a líc života, svou nejvlastnější závěť.

Tvou schránkou vesmír je, ta nekonečná paměť.

Všechno, cos posbíral v tom zemském dolíku,

až jsem si donesl v prostinkém uzlíku.

Tu skutečnou svou tvář, co nejslavnější jmení.

Až milosrdenství ji k podobě tvé změní,

najednou ocitneš se ve věčné krajině.

V tom srdci laskavém, kde i sám vesmír je.