František Lazecký

Vzdycky je něco nad námi:

strom, vzduch, obloha, hvězda či slunce

a za nimi nedohlednost s neuchopitelností.

ale vždycky je tu něco, co člověka korunuje

nebo co ho přinutí pozdvihnout hlavu.

Vždycky je něco nad námi:

mezník, dopis či úsvit,

který se rozžehuje mezi větvemi stromů

jako vyřknuté věštby

či vztáhnutí rukou prorokových.

Vždycky je něco v nás:

osten, nerozmotatelné klubko temnot,

to, co člověka prohlubuje k počátkům nebo ke konci,

co objímá v něm všechno

nebo čím je obejmut cele

jak jablko stromem.