Epilepsie

Dnes je tu na pozorování třináctiletý pacient. Dlouho se nic neděje. Dítě si čte, chvíli sedí, chvíli leží, chvíli si povídá s maminkou. Čas se pomalu vleče. Délka drátů chlapci umožní i to, aby si stoupl vedle postele a protáhl se. A pak TO přijde. Malý pacient, naštěstí už opět ležící na posteli, chce zrovna něco povědět mamince ... ale najednou nemůže. Jen otevírá pusu naprázdno. Maminka okamžitě mačká signalizační knoflík, lékaři jsou ve střehu. Záchvat začíná. Dítě se nejprve jakoby prohne, poté nepřirozeně strne, otevře pusu, ale nevyjde jediná hláska, jednou rukou při tom bouchá o pelest postele, je zmatené. Scéna dost děsivá. Neslyšíte křik, jenom hlasité rány. Za pár minut přichází pacient k sobě, kamera i elektrody na jeho hlavě stále pracují na plné obrátky. Lékaři získali záznam, na který spoustu hodin čekali. Chlapec vypadá poněkud zmateně, neuvědomuje si, že právě prodělal záchvat.

Hluboko do minulosti

Málokteré onemocnění má tak dlouhou a pohnutou historii jako epilepsie. Ve starověkém Egyptě a Řecku byla epilepsie pokládána za "božskou chorobu", jelikož se věřilo, že se nemocní při záchvatu setkávají s bohy a přijímají od nich důležitá poselství. Po mnoho století pak byli tito nemocní naopak perzekvováni, jelikož byli pokládáni za posedlé ďáblem. Snad stejně krutý a nesmyslný byl novověký pohled na epilepsii jako duševní onemocnění, což někdy vedlo k zavírání nemocných do ústavů a psychiatrických léčeben. Částečně to ilustruje i výňatek ze slavné Ottovy encyklopedie obecných vědomostí, která vycházela v letech 1888 až 1909.

"Padoucnice (Epilepsie) jest choroba centrálního nervstva, vyznačující se občasnými, náhle vznikajícími záchvaty křečovitými, jež obyčejně jsou spojeny se zákalem vědomí. Nemocný zachvacován bývá ztrátou sebevlády tělesné a duševní, kácí se, veškeré svalstvo náhle jest uvedeno ve stav strnulého napětí, po němž následuje prudké škubavé zmítání. Někdy záchvat zahajován vyrážením skřeku pronikavého, zpravidla provázen nepravidelnostmi dechu, oběhu krevního, ztrátou citlivosti, poruchami vyměšovacími, teplotovými atd. Pádem či lomcováním nemocný může utrpěti poranění. Jazyk nezřídka se pokouše, když vklouzne mezi křečovitě svírané čelisti. Odtud zkrvavělost upěněných slin, které se řinou z úst. Veliký záchvat (grand mal) trvá obyčejně několik minut. Intelligence epileptiků nemusí za celou dobu života utrpěti podstatných změn. Většina epileptiků doznává však duševního porušení, které bývá různě vytvářeno. Obyčejně epileptikové vyznamenávají se prudce vznětlivou povahou. Bývají urážliví, zlostní, pomstychtiví, podezíraví, tíhnou k výstřednostem nejen ve špatném směru, ale někdy také k ušlechtilým snahám. Nápadně časta jest u nich sklíčenost, plynoucí z vědomí těžké nemoci, která v nepředvídatelných okamžicích může je překvapiti a vydati v nebezpečí. Čím dříve se někdo stal obětí Padoucnice, tím snáze také obyčejně začne se rozvíjeti epileptické slábnutí rozumu, které se zračívá znesnadněnou chápavostí a zvláště ztrátou paměti. Někdy dochází až na vznik netečné zblbělosti, při níž osoba stala se ke všemu lhostejnou a jenom ve směru nízkých pudův a hrubě sobeckých snah udržuje se zvýšená popudlivost, slepě bezohledná."

Zdroj: www.rodina.cz

Jak to s epilepsií tedy je? Můj ochránce vysvětluje:

"Padoucnice je nemoc, která je stará, jako lidstvo samo. Staré spisy mluví o tom, že byla po staletí obávanou nemocí, lidé se této nemoci báli. Stává se, že se lidé na chvíli stanou obětí svých křečí a nemohou se pohnout ani dopředu, ani dozadu a tak se válí v křečích a nemají nic, jak se bránit křeči. Křeče je zcela ovládnou. Děje se to občas, ale mají z toho strach, bojí se dalších a dalších křečí a bojí se všeho, co může další křeče vyvolat. Padoucnice je bezmoc s tímto světem, s tím, co se v tomto světě děje. Tito lidé to cítí, že mají starost o to, co se děje, ale nemohou se z takových stavů dostat. Budou se bát vždy, když se něco stane s tímto světem. To se děje stále, proto budou mít křeče stále. Občas se stane, že se křeče objeví po úraze. To je proto, že jsou to duše, které se dostali do stavu smrti, ale nezemřeli, ale viděli, co se děje za hranicí tohoto světa a mají strach, že se zase vrátí zpět na toto místo a budou žít a starat se o děti a o sebe. V tomto světě se jim nelíbí a proto budou stále pociťovat strachy. Strach je o tom, že se bojí všeho, co tento svět znamená: války, nemoci, zloba, která je všude. Tyto duše jsou  k tomu citlivé, bojí se o sebe a děti a nemohou s tím nic dělat. Cítí se proto bezmocní a proto mají křeče, které je na chvilku odpoutají od tohoto světa a který se jim nelíbí, ale který nemohou změnit. bojí se všeho, co by dalo podnět k dalšímu záchvatu křečí. A k tomu, aby se dostali do stavu beznaděje schází málo, a tak se stávají křeče častými a nekontrolovatelnými. Pro své okolí jsou to stále se kroutící lidé, ale to jsou jen představy lidí okolo nich. Oni se jen brání proti starostem o tento svět, nemají kontrolu nad sebou a křečemi. Bojí se dalších záchvatů a tak se bojí zla v tomto světě. Jsou paralyzovaní bezmocí, a to je ta křeč. Je to nemoc bezmoci s tímto světem. Bude, dokud bude svět světem a situace světa se bude dotýkat jejich duší. Mají záchvaty ze starostí světa.

Konchedras 11.4.2009


Z archivu

Budoucnost

Milá Konchedras už od 14 let trpím dosti silnými a častými záchvaty epilepsie.Bylo mi 38let ,ale ze svého života mám jen takové matné vzpomínky.Samozdřejmě se léčím u lékaře ,který mi hodně pomohl a dokonce jsem poslední 2 roky neměla záchvat.Letos jsem zase měla tři a prý to souvisí s tím,že mi...

—————

Môj priatel

Dobrý večer. Môj priatel Tomáš má epilepsiu ktorú má podchytenú liekmi od detstva,zatial mal len jeden záchvat ktorý bol pred nedávnom. Nemôže mať aj na epilepsiu vplyv nesprávna funkčnosť 7.mej čakry? Dalo by sa mu pomôcť aj napríklad homeopatickou liečbou alebo liečitelom? Velmi pekne by som Vás...

—————