19.8. Kočičí sochy bolesti

Když jsem viděla tyto stránky, byla jsem šokovaná. Je to děsivý pohled, kostřičky zvířátek vyvolávají lítost a zděšení, co to ten člověk vytvořil...

Dnes se mi vypsala tato informace:

"Takové umění se nezakazuje, ale mělo by. Jsou to sochy smrti a bolesti, měly by být o samotě a uzavřené, a ne se vystavovat, protože jsou to sochy, které bolí a dávají bolest duši. Nemělo by tam být ani trochu toho, co tam je a nic by nebolelo. To, co ten muž dělá, je bytostně odpudivé a nemá to obdoby. Ten člověk si neuvědomuje, co takové dílo může způsobit, neuvědomuje si, že se sám o sobě stává někým, kdo se bude zodpovídat z toho, že má radost ze smrti zvířat a že se sám o sobě nestydí vystavovat takové sochy, které se v budoucnosti budou pokládat za zkažené, ale dnes je lidé obdivují, protože ukazují bolest zvířátek. A to jen proto, že jeden člověk se chce zviditelnit?

Ano, kousek po kousku je suší a dává je do soch, aby se lidé radovali, že vidí zvířátko v kočičím bříšku? To je bestiální skutek a ten bude odměněn jako každá vražda. To nikdo nevidí, že ten človek ta zvířata zabíjí pro radost? Kam až bude takový svět pokračovat? Takový svět bude za chvilku zlý i na své děti a bude se zabíjet pro radost? Ani za nic se nebojte, že bude svět lepší a lidé ohleduplnější , až za pár let, a to proto, že bude jiná sluneční soustava, která změní svět k lepšímu. Ale teď musíte koukat, jak se lidé, jako tento umělec, starají o to, aby je lidé obdivovali za jejich krutosti a měli je za génie. "

Konchedras 19.8. 2009

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 Současná dekadence - sochař Libor Krejcar

Sochař Libor Krejcar vystavuje v Hasičském domě v Telči.
Po shlédnutí výstavy jsem měla silný dojem, že poselství těchto soch přesně zapadá do pojetí umění, jak ho chápe katolická dekadence. Ex omnibus tenebrís separare vestigia lucis – Ze všech temnot vynášet stopy světla.
Nejsilněji působí bílé sádrové busty koček v zadní části galerie, seřazené do půlkruhu ve strnulých postojích jako shromáždění němých soudců světa. Nemluví slovem, ale jazykem tvaru. Divák podléhá dojmu, jakoby objevil tisíc let staré kostry koček, vyšisované krutým počasím na holou dřeň. A motiv kostry není jen přirovnání. Mnoho z koček drží ve svých tlapkách, často velmi něžným gestem, kostry skutečné. Libor Krejcar zapracovává vysušené kostřičky uhynulých potkanů, koček a dalších zvířat do svých soch.
Mnoho koček má otevřenou hruď. Jejich obsah zevnitř osvětluje vlídné žluté světlo. A co je v hrudích vznešených kočičích královen? Kostry. Všemožné skloubeniny bílých kostřiček, uhynulé kotě ještě potažené lesklou tuhou kůží, kostra potkana s nožkami nahoře, rej tří pokroucených myší…
Tito kočičí svědkové laskavým světlem obnažují křičící obsah své hrudi a jakoby byly povzneseny na to, co divákům ukazují, hledí do prostoru buď vznešeným, cynickým nebo láskyplným výrazem své zubaté ale přátelské tváře. Jaké je to poselství? Takové, že se těžko odívá do slov. Nemusí být všechno násilně vyřčeno. Při pohledu na tyto sochy je ovšem stále přítomný dojem, že se zde ukazuje něco nebezpečného, co číhá v hlubinách světa i lidské duše, v každém člověku, ale ukazuje se to způsobem, který je uzdravující. Bílé sfingy pevným gestem vládnou hrůzám svého nitra a vykupují ho nenásilnou láskou. Ukazují hrůzná tajemství života a zároveň ho chrání před vlezlou zvědavostí, která se v dnešním světě nestydí dennímu žvástu předhodit i tajemství, o kterých lze na veřejnosti jen mlčet – nebo je ukazovat tak, jak to dělá Libor Krejcar

Zdroj www.liborkrejcar.com