Z knihy Město džinů / Rok v Dillí - William Dalrymple

"Jakmile dr. Džafferi skončil, vstal, oprášil si kalhoty a přišel ke mně a Olivii. Přivítal nás a pak dodal: "Dívali jste se na nás divně, když jsme se modlili. Vy se nikdy nemodlíte?

                "Kdysi jsem se modlil," odpověděl jsem s trapným pocitem.  "Ale teď...si nejsem jistý, jestli vůbec věřím, nebo jsem agnostik či..."

"Děláte, jako by Bůh byl něčím složitým," přerušil mě dr.Džafferi. "Ale Bůh je prostý. Následovat ho není nijak obtížné. Vzpomeňte si jen na Rúmího radu: *Následuj velblouda lásky.*"

                "Ale kam ho následovat?" chtěl jsem vědět.

"Kamkoli vás vede," odpověděl dr. Džafferi. "Bůh je všude. Je v domech, ve světle, ve vzduchu. Je ve vás, blíž než vaše žíly na krku."

                "Ale- "

"Budete-li ho uctívat a věřit, že je jen jediný, pak bude všechno v pořádku," pokračoval dr. Džafferi. "Tak pojďte. Iftar je připravený."

Když jsme dojedli, natáhli jsme se a opřeli o podušky. Děvčata prosila, aby jejich strýc vyprávěl některý z příběhů mulláha Násiruddína a ten se nakonec podvolil.

                   Vyprávěl nám, jak při jedné ze svých návštěv Dillí přijel legendární mulláh do města uprostřed ramadánu. Byl velmi hladový, a když se doslechl, že císař poskytuje zdarma Iftar každému, kdo příjde do Červené pevnosti,  okamžitě vzal oslíka a jel tam. Byl však po dlouhé jízdě tak špinavý, že ho ceremoniář posadil do vzdáleného kouta, daleko od císaře a až na konec fronty, čekající na jídlo.

                  Když Násiruddín viděl, že nebude obsloužen dřív než za několik hodin, vrátil se do karavanseráje, v níž se předtím ubytoval. Umyl se a oblékl do nádherně vyšívaných šatů, na hlavu si namotal veliký pozlacený turban a šel zpátky na hostinu. Tentokrát byl ohlášen vířením bubnů a fanfárou trubek z Nakkarchány. Ceremoniář ho usadil v blízkosti Velkého Mughala a za chvíli už před ním stál talíř s čerstvě opečeným jehněčím masem. Ale mulláh Násiruddín nejedl. Místo toho si začal jehněčí pečínkou mazat šaty a turban.

                  "Vzácný mulláhu," obrátil se na něho císař, "jistě jste cizincem z nějaké vzdálené a barbarské země! Takové způsoby jsem ještě nikdy neviděl! " Mulláh Násiruddín však odpověděl: "Vaše Veličenstvo! Tento oděv mi dopomohl k tomuto jídlu, a proto si myslím, že by měl dostat svůj díl."

Nízamuddín je muslimskou čtvrtí nepříliš vzdálenou od domu paní Puríové, na okraji Lutyensova města. V kontrastu k širokým, alejemi vroubeným třídám okolního císařského Dillí, je Nízamuddín územím se změtí středověkých svatyní, mesit, mauzoleí a dervišských klášterů, jejichž středem je hrobka šejcha Nízamuddína Auliji, největšího z indických súfiů.

                       Šejch Nízamuddín byl současníkem Ghijásuddína Tughlaka. Stáhl se ze světa a kázal prosté poselství modlitby a odříkání. Sliboval svým stoupencům, že uvolněním vztahů s tělem a světem očistí duši od zla a oni se ocitnou v úzkém kontaktu s Bohem. Podle šejcha se první krok súfizmu netýkal pátečních modliteb či prázdných obřadů, ale chování podle rčení: "Cokoli nechceš, aby bylo činěno tobě, nečiň jiným. Pro sebe si přej jen to, co přeješ druhým."

                        Nízamuddín málo jedl a říkal, že nedokáže spolknout potravu, když všude kolem něho spí tolik hladovějících lidí na ulicích nebo v koutech mešit. Všechno, co dostal, rozdal chudým, nezávisle na tom, zda se jednalo o hinduisty či muslimy. V době, kdy téměř všichni muslimové, včetně Ibn Battúty, pokládali nemuslimy za nepřátele Alláhovy, odsouzené k věčnému pekelnému ohni, kázal Nízamuddín smířlivost a tvrdil, že "Každá komunita má vlastní cestu, víru a bohoslužby". Právě tato tolerance k jiným náboženstvím vedla k jeho oblibě u nemuslimů: hinduisté, buddhisté a křesťané nacházeli v jeho učení ozvěny vlastní víry.

                        Šejch věřil, že mystická cesta k individuálnímu spojení s Bohem je dlouhým a těžkým zápasem, dokud nedojde k naprostému zničení individuálního ega. Přirovnával svou úlohu mezi žáky k chování hostitele s dobrými způsoby ke skupině prostých hostů. Někteří z hostů nikdy v takovém domě nebyli a je třeba je naučit, jak používat židli a jak vést jednoduchý rozhovor. Jiní se neustále starají jen o to, kdy a kde se bude podávat jídlo. Povinností hostitele je nechat hosty po cestě odpočinout a trpělivě jim vlastním příkladem ukazovat, že existují ještě jiné komnaty, kde kuchaři připravují hostinu a kde, až nastane správný čas, dostanou najíst. Protože mnozí kuchaře neviděli, obávají se, že neexistuje. Je povinností hostitele tyto hosty přesvědčit, připravit je a naučit pravidlům etikety, aby věděli, že jsou na nastávající hostinu připraveni.

                         Nízamuddín se nikdy neobával sporných výroků. Vroucně věřil, že hudba a poezie mají moc uvést věřící do extáze a tím je přivést i k větší lásce k Bohu. Právě proto se dostal do sporů s ortodoxními mulláhy dillíských mešit. Mulláhové, žárliví na jeho úspěchy, ho předvolali před sultána a obžalovali z kacířství. Světci se podařilo vymodlit si cestu ven z této nastražené pasti, ale nebylo to naposled, kdy se dostal se sultánem Ghijásuddínem Tughlakem do konfliktu.

                         Nízamuddín se právě zaměstnával plány na zřízení nádrže na dešťovou vodu pro svůj súfistický klášter, když sultán ohlásil, že má v plánu postavit Tughlakábád. Všichni dělníci, pracující na soukromých zakázkách, se měli okamžitě hlásit předákovi na novém stanovišti. Nízamuddín nedokázal odchodu dělníků na stavbu nové pevnosti zabránit, ale předpověděl, že zanedlouho bude celý komplex opuštěný a přístřeší v něm naleznou jen pastýři a kočovní Gudžárové. A dnes tomu tak skutečně je. Tughlakové jsou již dávno pryč, Tughlakábád je v troskách a jediné, co zůstalo, je Nízamuddín.

Když jsme s dr. Džafferim později seděli v dhábě, poznamenal jsem, že mezi věřícími bylo i mnoho hinduistů a sikhů. Dr. Džafferi pokrčil rameny. "I hinduisté a sikhové mají své sny, a přáli by si, aby jim je světec splnil, "odpověděl. "To je jedna rovina. Ale člověk nemusí být muslimem, aby dokázal hlubším způsobem poprosit světce o pomoc. Stejně jako my očekávají netrpělivě známky Boží přítomnosti i hinduisté. Alespoň na okamžik chtějí spatřit Boží tvář ještě v tomto životě. "

                          "Ale tvář Boha, kterou zahlédnou, se asi bude značně lišit od té, kterou vidíte vy, není to tak?"

                          "Přirozeně," odpověděl doktor. " Ale kdo dokáže říci, která z těch tváří je ta pravá?" Zatočil růžencem na ukazováčku.

                          "Džalaluddín Rúmí vyprávěl příběh o jakési vzdálené zemi, kdesi na severu od Afghánistánu. V té zemi bylo město, v němž žili jen slepci. Jednoho dne přišla zpráva, že zvenku přešel kolem hradeb slon.

                           Občané svolali schůzi a rozhodli se poslat před brány delegaci tří mužů, aby zjistili, co je ten slon zač. Tři muži odešli z města a klopýtali tak dlouho, dokud slona nenalezli. Natáhli paže, ohmatali ho a rychle se vrátily do města, aby nahlásili, co zjistili.

                           První muž řekl: "Ten slon je nádherný tvor! Je jako obrovský had, ale stojí vzpřímeně!" Když to slyšel druhý muž, rozčílil se: "To je nesmysl! Ten muž vás klame! Já cítil, že se slon nejvíc ze všeho podobá sloupu. Je pevný a tvrdý, a i když se do něho ze všech sil opřete, nepřevrhnete ho." Třetí muž zavrtěl hlavou a řekl: "Oba vám lžou! Cítil jsem, že se slon podobá ohromnému vějíři. Je z kůže, široký a plochý, a když jím zamáváte, chvěje se jako plachta dhou. " Všichni tři muži trvali na svém a po zbytek života už spolu nepromluvili. Každý z nich tvrdil, že jedině on zná celou pravdu.

                          Všichni slepci však měli pravdu jen částečnou. První muž osahal sloní chobot, druhý nohu a třetí ucho. Všichni znali část pravdy, ale nikdo z nich nepoznal skutečnou velikost zvířete ani zvíře v jeho úplnosti. Kdyby uvažovali o tom, co říkali druzí, a přemýšleli o různých aspektech slona, pochopili by skutečnou povahu zvířete. Ale byli příliš pyšní a raději se drželi svých polopravd.

                           A stejně je tomu i s námi. Vidíme Alláha jedním způsobem, hinduisté mají odlišné pojetí a křesťané třetí. Tyto různé vize se nám zdají neslučitelné a nesmiřitelné. Zapomínáme však na to, že před Bohem jsme všichni jako slepci, klopýtající v temnotách..."

                                        Netrvalo dlouho a pochopil jsem, že velká většina poutníků nepokládá Nízamuddína za mrtvého světce, ale za živého šejcha, kterého lze žádat o pomoc a radu. Když jsem jednou poslouchal kavvalí, zeptal jsem se dr. Džafferiho, zda se jedná o obecný názor.

                           "Světci neumírají," odpověděl. "Vaše tělo i moje tělo se rozloží. U světců tomu tak ale není. Zmizí jen za oponou."

                            "Jak to můžete vědět?" Zeptal jsem se.

                            "Stačí se dívat! Jen se rozhlédněte kolem sebe," prohlásil dr.Džafferi. "V této oblasti je hrobka jednoho císaře, Muhammada Šáha Randžily, a jedné princezny, Džahánáry. Za silnicí je mauzoleum dalšího císaře, Humájúna. Všechny tyto hrobky jsou krásnější než ta Nízamuddínova, ale kdo k nim chodí? Jen turisté, kteří přijíždějí v autobusech. Smějí se, lížou zmrzlinu, a když vcházejí dovnitř, ani je nenapadne zout si boty.

                             Ale tohle místo je odlišné. K Nízamuddínově hrobce nikdo nikoho nezve. Je to hrob chudého muže, který zemřel bez peněz. Přesto přicházejí každý den tisíce lidí, pláčí zde a vyjevují své nejvnitřnější tužby. Musí zde být něco, co je sem táhne i šest set let poté, co Nízamuddín opustil své tělo. Každý, kdo sem přijde, instinktivně vycítí světcovu přítomnost."

                            A potom jsem poznal  pirzády, kteří se starají o svatyni- musejí to být pouze přímí mužští potomci Nízamuddínovy starší sestry. Vyprávěli mi příběhy o lidech, kteří viděli jejich předka v různých částech jeho starého kláštera.

                           "Nízamuddína můžete spatřit, jen když máte čisté srdce,"vysvětlil mi Hassan Alí Šáh Nizámí, když jsme jednoho večera seděli na verandě hrobky. "Všechno záleží na síle vaší víry. Někteří ho viděli, jak sedí na hrobce. Jiní zase, jak chodí kolem svatyně. Dalším se zjevuje ve snech. Neexistují žádná pevná a neměnná pravidla. Protože opustil své pozemské tělo, není vázán našimi omezeními."

                            "Vy jste ho také spatřil?" zeptal jsem se.

                            "Zrakem ne," odpověděl Nizámí. "Když se ale pokouším někoho vyléčit nebo vymítám zlého džina a zavolám ho jménem, cítím jeho přítomnost... Je to, jako bych byl flétnou: sám o sobě nejsem ničím. Ale Nízamuddín na mě umí zahrát a - jak to říkáte vy?- vytvářet s mou pomocí čisté tóny léčby."

                             Nizámí mi pak vyprávěl příběh, který dokládá, jak žárlivě se Nízamuddín stará o svou svatyni i po smrti. Po staletí je zvykem, žeo hrob svého předka smějí pečovat jen pirzádové. Jednoho večera chtěl hlídač ve službě vidět divadlo, které se hrálo poblíž, a svěřil úklid hrobky příteli. Když se pirzáda vrátil, ležel jeho přítel na břiše na zemi, koště stále v ruce. Zavolal několik kolegů, společně vytáhli muže ze svatyně a přivedli ho k životu tím, že mu vychrstli do obličeje vodu. Později jim muž řekl, že jakmile začal svatyni zametat, vyšel z hrobky silný paprsek světla a srazil ho k zemi. Byl vyděšený a na nic jiného si už nevzpomínal. Ostatní pirzádové okamžitě svatyni uklidili sami a pak vykonali obřad, v němž poprosili rozhněvaného předka o odpuštění.

Konchedras 4.2. 2015