PSÍ LEJSTRO

Jednou zadávili psi zajíčka. Uviděl to zajíc se zaječicí, zavřeštěli pláčem a běželi k medvědovi, lesnímu starostovi, žalovat na psy.

Medvěd svolal sudí — vlka a lišku — a začal psy soudit.

„Vy lupiči!" zařval. „Jak jste se opovážili zadávit zajíčka?"

„Smiluj se nad námi," žadonili psi. „Měli jsme hrozný hlad."

Sudí dlouho přemýšleli a potom si řekli:

„Jak je máme soudit? Kdo z nás neměl hlad?"

Medvěd už by byl málem psy propustil, ale tu všichni zajíci začali sborem naříkat:

„Teď bude konec našemu žití. Psi nás všechny zadáví!"

I dali sudí znova hlavy dohromady a rozhodli takto:

„Především a za prvé, aby se psi k žádné živé tváři ani na krok nepřibližovali; jestli ale zvíře padne, ať si je potom sežerou."

Aby nebylo už žádných dalších sporů, zapsali sudí rozsudek na lejstro a vydali je psům.

Psi sebrali listinu a na velkém psím sněmu se usnesli, že ji dají do úschovy starému ovčáckému psu Krancisovi.

Krancis hlídal lejstro jeden den, hlídal druhý den, a třetího dne se zamyslil: Ne, to lejstro já neuchráním. Musím chodit za stádem na pastvinu, a co když najednou spustí déšť a lejstro promokne? Dám je raději kocourovi, ten bydlí v suché světnici a jen si líhá na teplé peci.

No dobrá. Kocour vzal lejstro, zanesl je na půdu a přivázal k trámu v tom nejodlehlejším koutě.

Uplynul nějaký čas. Jednoho dne psi spatřili, jak na louce dovádí hříbátko. Upadlo na zem a převalovalo se po trávě. I vrhli se na hříbě a zadávili je.

Tu se ze všech stran seběhli koně, zaržáli, zadupali kopyty a odvedli psy k medvědovi na soud.

Medvěd se rozzlobil.

„Co jste to udělali?" zařval na psy. „Zase začínáte starou písničku?"

„Nezačínáme," odvětili psi, „hříbátko leželo na zemi a soudcové rozhodli, že jestli zvíře padne, mohou je psi sežrat. Vždyť nám na to vydali i lejstro!"

„Na to se nějak nepamatuji," řekl medvěd. „Ukažte mi to své lejstro!"

Psi se podívali jeden na druhého. Kdepak my jen to lejstro máme? Tu si vzpomněli, že je v úschově u Krancise. A celá smečka letěla ke starému psu. Zavyli: „Kam jsi schoval lejstro? Hned nám je vydej!"

Krancis se poškrábal tlapkou za uchem a běžel ke kocourovi:

„Kocoure, potřebujeme lejstro. Sem s ním!"

Kocour skočil na půdu, dívá se, lejstro nikde, jen provázek se na trámu houpe. Lejstro sežraly myši.

Ó teď se ale Krancis rozzlobil!

„Pěkně jsi mi opatroval lejstrrro, kocourrre! No počkej, já ti dám!"

A skočil na kocoura, až chomáče chlupů lítaly na všechny strany.

Ale co to bylo platné? Lejstro tím nevrátil.

No, když tedy lejstro zmizelo, rozhodl medvěd takto;

„Od nynějška budou psi jenom kosti hlodat."

Hm, tohle se psům moc nelíbilo. Ale kdo se bude s bručounem hádat?

A tak se museli psi spokojit jenom s kostmi. Kdo měl na tom vinu? Kočičí plemeno, toť se ví. Proto také psi od těch dob na kočky zanevřeli. Ani jeden pořádný pes neprojde kolem kočky, aby se s ní nepopral.

Psi vedou vojnu s kočkami a kočky vyhlásily válku myším — proč také myši tenkrát to psí lejstro žraly? Kvůli nim nemohou teď kočky se psy vydržet.