Prchlivost se nevyplácí

V dávných časech bývala v novoveských samotách v lese nad Hrdličků stavením, kamenná studánka. Voda v ní byla čistá jako křišťál. Avšak její přirozenou krásu hyzdila obrovská ropucha. Ráda sedávala na kamenném okraji studánky a vyhřívala si na sluníčku své bachraté bradavičnaté tělo. Jakmile se z nebe začaly snášet k zemi prví kapky deště, začala hlasitě a táhle kvákat a hopsat kolem studánky jako by tančila. Nad jejím počínáním kroutili lidé hlavami a věřili, že se určitě jedná o nějakou čarodějnici, která byla za své chování proměněna v ropuchu.

Na studánce a veliké ropuše by nebylo zase nic tak divného. Za starých časů bylo přírodních tůněk v lesích hojné množství a o žábách a kdejaké žouželi nemluvě. Ale byla tu jiná podivnost, nad kterou krajané nevycházeli z údivu. Pokud si někdo usmyslel oblažit se pramenitou vodou ze studánky nestačil se divit. Ruka se džbánkem se nořila do chladivé voděnky provoněné lesními plody, které se zrcadlily nad její hladinou. Jakmile však člověk nabral vody změnila se v lahodné vínečko. Světe div se. Lidé nemohli věřit vlastním očím a tato neuvěřitelná, ale příjemná zpráva se okamžitě jako bleskem rozletěla po kraji. A tak z blízka i daleka přicházeli ke studánce lidé a těšili se z její štědrosti. V žádné chaloupce nebyla o víno nouze a všichni pili co se do nich vešlo. Avšak nic netrvá věčně a má svůj začátek a konec.

Jednoho dne se opět lidé ubírali lesní pěšinkou ke studánce. Nu k jejich neradostnému překvapení si uprostřed vodní hladiny trůnila veliká ropucha. Viditelně si lebedila a nadýmala se samou blažeností. Všichni počali hudrovat nad drzostí toho nevzhledného tvora. Jedna z žen objímala v náruči objemný džbán a nechtěla se smířit z představou, že by měla přijít o blahodárný a chutný nektar. „Potvoro jedna škaredáááá, jedeš..., hybaj odtud...!!!“ Ale spokojenému, lidmi opovrhovanému stvořeníčku to bylo zjevně ukradené. Zavalitý muž stojící nejblíže ke studánce vztekle oddechujíc, brunátněl a po čele mu stékaly krůpěje potu. Jak tak ztěžka oddechoval a nadouval svůj teřich, pojednou do něj cosi vjelo a rozmáchl se ostrým rýčem a přeťal ropuchu ve dví.

V ten mžik se voda změnila v rudou krev a potřísnila všechny kolemstojící. Lidé se zklamaně a znechuceně odebrali do svých domovů. Ale studánka jim nedala spát a tak se po pár dnech vydali znovu do lesa okusit své štěstí. Voda byla již čirá, po ropuše nebylo ani veta. Všichni se střemhlav předháněli a nabírali vodu do nádob. Ovšem jejich radost byla předčasná. Ne ve víno, ale v krev se voda proměnila. Lidé se vrátili do vesnice z nepořízenou.

Jenže chtíč je silnější nežli pokora a respekt před zákony mezi nebem a zemí. A tak si nedali pokoj a každého dne vážili opět cestu ke studánce ve víře, že jednou dosáhnou svého. Tak se dělo několik neděl a vždy pochodili stejně. Místo vína se vždy voda v krev proměnila.

Mezi lidmi začal narůstat strach a obava, co že to učinili. Neměli ošklivou ropuchu zabíjet. Neradi a těžko se smiřovali s tak smutnou skutečností. Plni trpkosti a vzteku studánku zaházeli kamením a nakonec ji zakryli velikým balvanem.

Za nedlouho se za mlhavého rána ubíralo pár lidiček zkratkou okolo studánky. Na velikém kameni jímž byla studánka zakryta, seděla veliká zkamenělá žába a z její tlamy prýštila rezavá červená voda barvy krve. To lidi utvrdilo v tom, že ropucha byla zajisté zakletá čarodějnice a teď z jejího mrtvého kamenného těla teče krev.

Dostali strach a už nikdy se ke studánce nepřiblížili. A tak upadla kouzelná studánka v zapomnění.

Pokud člověk sobě dělá výsady před ostatními tvory jednoho dne zjistí, že tím sám nesmírně tratí.