Paul Verlaine

Ten dobrý rytíř Zlo, pod maskou cválající,

v mé srdce stárnoucí pohroužil meče špici.

Ze srdce starého růžový proud se lil,

aby se na květech ve slunci rozptýlil.

Úzkostí vykřiknu, světlo se ve tmu mění,

mé srdce umírá v divokém rozechvění.

Tu dobrý rytíř Zlo, nedbaje, že mám strach,

sestoupil na zem a ruku ke mě vztáh.

Pak v poranění mé vložil své prsty z kovu

a tvrdý zákon svůj svěřil krutému slovu.

Jak prstem železným se dotkl rány mé,

srdce se vzbudilo, hrdé, čisté a ctné.

Jak božská čistota se zároveň v něm budí,

omládlé srdce mé se rozbušilo v hrudi.

Rozechvěn, omámen, stanul jsem v pochybách,

jak ten, kdo Boha zří a pociťuje strach.

Leč rytíř, dříve než se na cestu zas vydal,

v sedle se obrátil, pokynem znamení dal.

A vzkřikl (dodneška se chvěji hlasem tím):

"Jen pozor, pozor dej! Já se už nevrátím!"