Pán rýžové sýpky
V pradávných časech žil v Japonsku statečný bojovník známý všem jako „Pán Rýžové sýpky“. Jeho skutečné jméno však bylo Fujiwara Hidesato a následující příběh bude o tom, jak došel ke své přezdívce.
Jednou se vydal hledat nová dobrodružství, protože hrdina jeho formátu přece nemůže zůstat nečinný. Vzal tedy své dva meče a luk, který byl mnohem větší než on sám, přes záda si přehodil toulec se šípy a vyrazil na cesty. Nedošel daleko, když dorazil k mostu Seta-no-Karashi vedoucímu přes jezero Biwa.Vešel na most a netrvalo dlouho a na cestě před sebou uviděl obrovského draka. Jeho tělo bylo tak obrovské, že vypadalo jako kmen mohutné borovice a zabíralo celou šíři mostu. Jeden z jeho obrovských pařátů ležel na zábradlí, zatímco ocas se skvěl za majestátným tělem. Nestvůra se zdála ospalá, jak z jejích nozder vycházel dech, kouř a oheň.
Hidesato se musel rozhodnout zda se vrátí anebo přeběhne přes drakovo tělo. Protože byl statečný muž, dal strach stranou a neohroženě vyrazil vpřed. Rychle se rozběhl přes drakovo tělo, proskočil mezi jeho pařáty a aniž by se byť jen letmo ohlédl, pokračoval v cestě. Ušel pouze několik kroků, když uslyšel za zády někoho, jak volá jeho jméno. Když se otočil, velice ho překvapilo, že na místě, kde předtím ležel drak, stál nyní podivně vypadající muž, který se před ním uctivě klaněl. Přes ramena se mu vlnily červené vlasy, na hlavě měl korunu ve tvaru dračí hlavy a jeho modrozelený plášť byl poset lasturami. Hidesato si rychle uvědomil, že nestojí před obyčejným smrtelníkem. Vrtalo mu hlavou, kam se tak rychle poděl obrovský drak nebo zda se přeměnil v tohoto podivuhodného mužíčka anebo vůbec co to všechno má znamenat. Zatímco se mu honily hlavou tyto myšlenky přišel k muži a otázal se jej: „Byl jsi to ty, kdo mě volal?“ „Ano, byl jsem to já,“ odpověděl muž. „Mám na tebe naléhavou prosbu. Myslíš, že mi ji můžeš splnit?“ „Pokud to bude v mých silách, zajisté ti pomohu“, odpověděl Hidesato. „Ale nejprve mi řekni kdo jsi?“ „Jsem jezerní dračí král a můj domov je zde jezero pode mnou.“ „A co je věc, kterou ode mě požaduješ?“ zeptal se Hidesato. „Chci, abys zabil obrovskou stonožku, která je mým úhlavním nepřítelem a okupuje hory u jezera“ a ukázal přitom směrem na nejvyšší vrcholek, čnějící se nad jezerem.
„Žil jsem zde v jezeře po dlouhá staletí a vychoval spousty dětí a vnoučat. Před nějakým časem objevila stonožka náš úkryt a noc co noc o půlnoci přišla a unesla jednoho člena mé rodiny. Nemám sílu, abych je ochránil. Pokud stonožka bude pokračovat padnou jí za oběť nejen všechny moje děti, ale nakonec i já sám. Jsem proto velice nešťastný a nemohu nalézt řešení. Jako poslední zoufalé východisko jsem se rozhodl požádat o pomoc nějakou lidskou bytost. Po mnoho dní proto sedím na mostě v přestrojení za krvelačnou saň a doufám, že okolo projde nějaký statečný hrdina bez bázně a hany. Všichni lidé, kteří mne uviděli, utíkali s děsem v očích, co jim síly stačily. Pohříchu jsi první lidská bytost, která se okolo mne odvážila projít beze strachu a proto vím, že musíš být statečný hrdina. Prosím, aby ses nade mnou slitoval a pomohl mi zabít krvelačnou příšeru. Pomůžeš mi?“
Poté co vyslechl jeho příběh, pocítil Hidesato nad Dračím králem velkou lítost. Ihned mu proto přislíbil pomoc a začal se vyptávat, kde nestvůra sídlí, aby s ní mohl jednou provždy skoncovat. Dračí král odpověděl, že nestvůra sídlí v hoře Mikami, ale že na ni bude lepší počkat do noci, kdy se vydává do jeho paláce unést svou další kořist. Hidesato proto následoval Dračího krále do jeho paláce pod mostem. Cítil se velice prapodivně, když procházeli vodní hladinou, protože jeho oblečení nadále zůstávalo suché. Nikdy ve svém životě nespatřil takovou nádheru, jakou byl právě palác z bílého mramoru nalézající se na dně jezera. Často slýchával o překrásných palácích mořských králů na dně mořském, kde služebnictvo tvořily mořské ryby, ale nikdy neslyšel o tom, že by se takový palác nacházel v jezeře Biwa. Okouzlující zlaté rybky, červení kapři a stříbrní pstruzi, ti všichni vítaly v paláci Dračího krále a jeho hosta.
Hidesato byl naplněn úžasem nad hostinou, kterou mu posléze Dračí král naservíroval. Jídla byla podávána na lotosových listech a květech a hůlky byly vyrobeny z nejvzácnější slonoviny. Jakmile dosedli, otevřeli se posuvné dveře v nichž se objevilo deset půvabných zlatých rybek, které začaly tancovat za doprovodu deseti červených kaprů hrajících na koto a samisen. A tak, jak se blížila půlnoc, pod vlivem tance a líbezné hudby, vypudily z hlavy chmurné myšlenky na očekávaný příchod nestvůry. Zrovinka když Dračí král doléval Hidesatovi z číše vína, palác se náhle roztřásl v základech, jakoby nedaleko pochodovala obrovská armáda. Hidesato a jeho hostitel rychle vstali a běželi na balkón. Viděli, jak se z hor valí dvě velké červené ohnivé koule, které se přibližovali blíž a blíž. Dračí král se roztřásl strachem a začal křičet: „Stonožka! Stonožka! Ty dvě velké ohnivé koule jsou její oči! Přichází si pro svou kořist! Nyní je čas ji zabít!“
Hidesato se podíval, kam Dračí král ukázal a v matném měsíčním světle spatřil za dvěmi ohnivými koulemi dlouhé tělo obrovské stonožky lemující hory a žhnoucí světélka na jejích nohou, jež se pomalu sunuly ke břehu jezera. Hidesato nedal najevo ani náznak strachu a jal se uklidňovat krále: „Neměj strach! Určitě stonožku zabiju. Přines mi jen můj luk a toulec se šípy.“
Dračí král udělal o co byl požádán a upozornil Hidesata, že mu v toulci zbývají pouze poslední tři šípy. Hidesato vzal luk, umístil zářez na šípu do tětivy luku, napjal jej, pečlivě zamířil a vystřelil. Šíp zasáhl stonožku přímo do středu její hlavy, ale namísto, aby hlavu prorazil, jen se od ní neškodně odrazil a spadl na zem. Nikterak zastrašen vzal Hidesato druhý šíp, vložil ho do luku, dlouze zamířil a vystřelil. Opět šíp zasáhl stonožku přímo do středu její hlavy, ale opět se od ní pouze odrazil a spadl na zem. Nestvůra byla nezranitelná! Když Dračí král uviděl, jak jsou dokonce i hrdinovy šípy bezmocné vůči příšeře, ztratil naději a začal se opět třást strachem. Hidesato uviděl, že mu v toulci zbývá už poslední šíp a pokud nyní selže, nebude moci příšeru nijak zabít. Podíval se skrze hladinu jezera. Obrovský plaz měl své tělo navinuté sedmkrát okolo hor a pomalu sestupoval k jezeru. Jeho žhnoucí ohnivé oční koule byly blíž a blíž a světla z jeho stovky nohou fosforeskovaly po vodní hladině.
Hidesato si náhle vzpomněl, že kdysi slyšel, že pro stonožku jsou smrtelné lidské sliny. Ale toto nebyla obyčejná stonožka. Nicméně Hidesato se rozhodl zkusit štěstí posledním šípem. Předtím než jej napnul do tětivy, ovšem jeho konec naslinil v ústech. Poté dlouze zamířil a vypustil šíp. Také tentokrát se trefil příšeře přímo doprostřed hlavy, ale šíp se tentokrát neodrazil, ale prorazil kůži a zavrtal se přímo do mozku nestvůry. Poté se tělo stonožky v křečích pomalu přestávalo hýbat, ohnivé oční koule začínaly vyhasínat a začaly také zhasínat světélka na jejích nohou, jako když slunce zapadá při bouřce, až zhasly docela. Náhle se mocně sešeřilo, začaly dunět hromy, šlehat blesky, zvedla se mocná vichřice a vypadalo to, jakoby se blížil konec světa. Dračí král se spolu s rodinou a svým služebnictvem strachem rozutekl do různých konců paláce, který se otřásal v základech. Konečně strašlivá noc skončila a rozednilo se do krásného a čirého dne.
Poté Hidesato zavolal Dračího krále, aby přišel za ním na balkón a ukázal mu mrtvolu stonožky, aby viděl, že už se nemá čeho bát. Objevili se rozradostnění obyvatelé paláce a Hidesato ukázal směrem k hladině. Na ní plovalo mrtvé tělo stonožky a barvilo vodu jezera načerveno krví. Vděk Dračího krále neznal hranic. Všichni obyvatelé paláce přišli a klaněli se hrdinovi, provolávali mu slávu a nazývali jej nejudatnějším bojovníkem v celém Japonsku.
Další hostina byla připravena, mnohem přepychovější než ta předchozí. Různé druhy ryb připravené všemi možnými i nemožnými způsoby – syrové, dušené, pečené a smažené, servírované na korálových talířcích a v krystalových miskách, to vše Hidesato nyní mohl vychutnávat a zapíjet nejlepším vínem, co kdy pil. Ani slunce se nechtělo nechat zahanbit a osvítilo jezero, které se lesklo jako nabroušený diamant a palác tak vypadal stokrát honosnější než v noci. Dračí král se snažil přimět Hidesata, aby se zdržel déle, ale ten chtěl mermomocí domů, protože již vykonal, o co byl žádán. Rodina Dračího krále byla velmi smutná, že musí odejít tak brzo, ale protože se tak chystal neodkladně učinit, prosili jej alespoň, aby si vzal několik dárků na památku toho, že jich zbavil od obrovské stonožky. Jak stál Hidesato na zápraží připraven odejít, připlulo náhle hejno ryb, které se proměnilo na zástup mužů v obřadných pláštích s korunami značící přináležitost k Dračímu králi. Hidesato dostal čtyři dárky – velký bronzový zvon, pytlík rýže, hedvábné plátno a hrnec. Nechtěl přijmout všechny dárky, ale po naléhání krále mu nic jiného nezbylo. Dračí král vyprovodil Hidesata až na konec mostu a poté mu popřál mnoho štěstí a ponechal mu služebnictvo, které mu neslo dary a mělo jej vyprovodit až domů.
Hidesatovo služebnictvo v rodné vísce bylo poněkud znepokojeno, když se hrdina nevrátil minulé noci domů, ale domnívali se, že ho někde překvapila ona ukrutná bouře a proto musel někde nedobrovolně přenocovat. Když jej strážní hlídky zahlédly navracet se, volaly na všechny okolo, aby se šli s hrdinou přivítat. Všichni se velice podivovali vzhledu družiny mužů s korouhvemi, která mu nesla dary a doprovázela jej. Jakmile družina snesla dary před Hidesatův dům, náhle se vypařila jako pára nad hrncem. Hidesato poté všem dokola vyprávěl, co se mu včera přihodilo.
Dary, které obdržel, měly podle očekávání magickou funkci. Pouze zvon byl obyčejný a tak se jej Hidesato rozhodl věnovat do místní svatyně, kde svým majestátným zvukem vyzváněl po okolí jakoukoliv denní či noční hodinu. Pytlík s rýží byl nevyčerpatelný a nekonečný, a tak každý den zásoboval Hidesata, jeho rodinu a přátele libovolným množstvím rýže. Role hedvábného plátna byla také nekonečná a tak si všichni mohli odstřihnout dle libosti a pořídit si šaty dle potřeby. I hrnec měl kouzelnou funkci. Cokoliv do něj bylo vloženo, bylo podle přání uvařeno s nejdelikátnější chutí, jakou si jen dokážete představit. Navíc hrnec nemusel být ani vkládán na horký plát anebo do ohně.
Sláva a proslulost Hidesatových darů se rozšířila krajem a bohatí i chudí se přicházeli obdivovat jeho darům a užívat jich. Hidesato sám se díky nim stal velice bohatým a váženým občanem a lid ho poté začal přezdívat jako PÁNA RÝŽOVÉ SÝPKY.
