Byly žily kdysi dvě žáby. Jednoho rána si to poskakovaly po naleštěné, vydrhnuté podlaze mlékárny na statku.
Statkářka je zahlédla, popadla velikánské koště a vyhnala je z mlékárny ven. "Mně po naleštěné podlaze v mlékárně žádní obojživelníci poskakovat nebudou!" hubovala.
Zděšené žáby se ohlížely po nějakém úkrytu, v němž by se schovaly před hrozným koštětem a rozzlobenou selkou.
"Rychle tamhle!" křikla jedna žába na druhou. "Vidím úkryt, kam se žádné koště nedostane!"
A tak odhopkaly do kouta mlékárny tak rychle, jak jim to jen jejich malé žabí nožky dovolily.
"A teď vyskoč tak vysoko jak jen dokážeš!" přikázala první žába té druhé.
A tak obě vyskočily - vysoko, výše a nejvýše. Vyskočily ještě výš, než se jim to předtím podařilo. Přeskočily rovnou přes vysokou, šedivou zeď úkrytu.
S plesknutím přistály na zemi. A zjistily, že se ocitly ve vědru plném smetany, kterou právě sebrali z dížky čerstvě nadojeného mléka.
"Páni!" zaúpěla druhá žába. A pak řekla té první:"Tady to máš! Teď je po nás veta! Z tohohle se nikdy nedostaneme!"
"Šlapej jen dál vodu," vyzvala ji ta první. "Nějak se z toho dostaneme! Něco vymyslíme!"
"Když já jsem tak unavená po všem tom poskakování po podlaze mlékárny!" naříkala druhá žába. "A poslední síly jsem vložila do toho mohutného skoku, kterým jsme se ocitly v tomhle vědru! Nemám vůbec žádnou sílu, abych pádlovala v dížce se smetanou. Nemá to smysl!" chroptěla. "Ta smetana je příliš hustá na to, aby se v ní dalo plavat, příliš měkká, aby se po ní dalo jít, a příliš kluzká, abychom na ni mohly vylézt. Máme to spočítané! Odsud s živou kůží nevyvázneme."
A s těmi slovy žába vzdala boj, ponořila se na dno vědra a vydechla naposledy.
Avšak její družka šlapala dál vodu. A šlapala ji po celou dlouhou, osamělou a únavnou noc. Občas si už říkala, že to také vzdá a bude následovat přítelkyni ležící na dně vědra. Cosi ji však nutilo pádlovat nožkama dál.
Konečně vyšlo opět slunce a do mlékárny pronikly první sluneční paprsky.
Žába, která se nevzdala, se podívala dolů na smetanu pod svýma nožkama. Malá žabí očka se jí zalila slzami vyčerpání.
Ke svému ohromení zjistila, že stojí na hroudě másla, kterou sama samotinká utloukla!
