O buvolu a opici

Bylo to již dávno, co žil v překrásném lese u města Gája v severový­chodní Indii mocný buvol. Byl na něj opravdu úchvatný pohled - silný, s vypracovanými svaly a obrovskými zatočenými rohy, jejichž koneč­ky byly ostré jako dýky. Byl jako obrovská temná hora pohybující se le­sem. Lvi a tygři se mu klidili z cesty, protože věděli, že se mu co do síly nemohou rovnat.
Ovšem buvolova povaha byla pravým opakem jeho zjevu. Byl to ten nejněž­nější a nejlaskavější ze všech tvorů. Jedna škodolibá opice zjistila, jak je buvol hod­ný, a rozhodla se, že ho trochu potrápí. Přišla na to, že se buvol smíří s jakýmkoli zlým kouskem, který mu provede. A tak mu křepčila po zádech, jezdila na něm ja­ko na koni, houpala se mezi jeho obrovitými rohy nebo mu zakrývala oči, takže nemohl najít cestu, anebo mu stála v cestě, když se chtěl jít napást, skákala mu po hlavě, zatímco spal a probouzela ho, ba dokonce ho píchala klacíkem do uší. Ať opice udělala cokoli, býk si hleděl svého a zdálo se, že mu to vůbec nevadí. Opi­ce si ve své kruté zábavě libovala a vymýšlela si stále nové a nové způsoby, jak by buvola potrápila.
Sova, která v tom lese žila, často opici a buvola pozorovala, a byla z jejich vzta­hu velmi zmatená. Jednoho dne se buvola zeptala: „Velký buvole, bojí se tě tygr i lev, a ty přesto necháš opici, aby tě tak krutě zneužívala. Během okamžiku bys mohl to drzé malé zvíře rozmáčknout na kaši a skoncovat s ním jednou provždy. Proč to neuděláš?"
Já samozřejmě vím, jakou mám sílu," odpověděl buvol, „ale nikdy by mě nena­padlo, abych ji použil proti hloupé malé opici. Je snadné být trpělivý a tolerantní k těm, kdo se k tobě chovají dobře. Výzvou je být trpělivý a tolerantní k těm, kdo se k tobě chovají špatně. Tato opice mi svými zlými kousky ve skutečnosti proka­zuje službu. Tím, že se s jejím chováním smiřuji, pracuji na rozvíjení ctností tole­rance a soucitu. Možná se z mého příkladu poučí, možná ne. Nepřísluší mi trestat ji. Všichni potřebujeme výzvy, abychom mohli prohlubovat své ctnosti. Tato opi­ce mi dává šanci růst."
„Tvoje velikost, úžasný buvole, netkví jen ve tvé mohutnosti, ale také v pozo­ruhodné moudrosti. Děkuji ti, že jsi mě naučil téhle důležité lekci," řekla sova, kte­rá se buvolovi poklonila a odletěla zpátky do vrcholků stromů, aby tam přemítala nad jeho pozoruhodnými slovy.