Lžíce s dlouhou rukojetí
Rabín poprosil Boha, aby mu dal nahlédnout, jak bude vypadat nebe a peklo.
Bůh souhlasil s jeho přáním a požádal proroka Eliáše, aby rabína na jeho dobrodružné cestě provázel.
Nejprve zavedl Eliáš rabína do rozlehlé místnosti. Uprostřed tam plápolal v ohništi oheň a nad ním cosi bublalo v objemném hrnci. Byla to lahodná omáčka.
Kolem hrnce seděl dav lidí. Každý z nich třímal lžíci s dlouhou rukojetí a nabíral si chutnou omáčku.
Ti lidé však byli bledí a hubení a celí přepadlí. V místnosti panovalo hrobové ticho. Rukojeti lžic byly totiž tak dlouhé, že jimi nikdo nedonesl lahodný pokrm do úst.
Rabín se otázal Eliáše, když se ocitli venku, co za podivné místo to navštívili. "To bylo peklo," vysvětloval mu Eliáš.
A pak zavedl rabína do druhého sálu, který vypadal přesně jako ten první. Uprostřed opět plápolal oheň a na něm klokotal hrnec plný téže lahodné a voňavé omáčky. Kolem seděli lidé se stejnými lžícemi s dlouhými rukojeťmi. Navzájem se radovali z živého rozhovoru, který mezi sebou vedli.
A jaký v tom byl rozdíl? Nuže - tito lidé z druhé komnaty se těmi dlouhými lžícemi nepokoušeli nakrmit sami sebe. Krmili jimi jeden druhého.
"Ach, tak tohle je nebe!" vydechl rabín.
