Královský syn onemocněl

Synovi Severního krále se donesla zpráva o tom, že se syn Jižního krále jménem Itoeramachamali oženil se Stříbrnou – dcerou krále Prostředního království, kterou si chtěl vzít sám za ženu, ale u níž neuspěl. Pocítil silnou žárlivost a začal uvažovat. Pak přikázal otrokům vyrobit ostré kůly z palmy Anivony a nastrojil léčku. Když nastala noc, zakopal kůly v okolí sídla Jižního krále a sám silně zaklepal na stěnu. Sluhové se vylekali, přiskočili ke královským dveřím a královský syn si myslel, že dům přepadli zloději. Ale jen stanul na prahu, nabodl se na kůl, který jím projel od nohou až po záda. Došlápl královský syn druhou nohou a znovu ho kůl probodl od chodidla až po rameno.
Itoeramachamali zakřičel ze všech sil: „Pomozte! Otče můj a matko, umírá vám syn!“
Stříbrná uslyšela jeho křik, polekala se a nařídila rozžehnout oheň. Když sluhové přinesli světlo, uviděla všechnu tu hrůzu. Králův syn byl velmi těžce raněn. Stříbrná zaplakala a muž její pravil: „Neplač, ženo má, to se pouze sudba vyplnila. Rozhodl jsem se takto: Přikaž, aby mne odnesli k mým rodičům, k otci a k matce. Mé rány jsou vážné a bojím se, že zemřu, tebe nadarmo zarmoutím a hoře mých rodičů bude veliké.“
Stříbrná, ostatní příbuzní i celý národ – všichni upadli do hlubokého smutku. Žena odpověděla muži: „Nu což, pane můj, přikáži odnést tě k tvým rodičům.“
Vzala věci muže, svázala je do uzlu a slyší jak ji Itoaramahamali povídá: „Dej mi, ženo, svou lambu, ta má je celá od krve. Dej mi také tvůj opasek, svůj musím zahodit.“
Oblékl si lambu, zapnul opasek a rozloučil se se ženou. Odešel pozdravit otce i matku.
Následujícího dne odešla Stříbrná ke své staré tetě pro radu. Povídá jí: „Ach, vážená tetičko. Co mi poradíš, co mi povíš? Nemám jít ošetřovat Itoeramachamaliho? Bojím se, že zemře a jeho rodiče mi to budou vyčítat proto, že se poranil u mne. A padouch? Jestli ho nechytíme... Řekneš mi, co musím udělat, abych ho chytla?“
Tetička jí odpověděla takto: „Vždyť je to všechno hloupost. Nemiloval tě, a proto tě opustil. Vinu si přičítáš zbytečně!“
Následujícího dne se Stříbrná vypravila k prostřední tetičce a povídá jí: „Ach, vážená tetičko! Co si myslíš, co mi povíš: mám jít ošetřovat svého muže?“
Tetička ji odpověděla: „Nevím, dcerko, možná, že bys měla, možná ne. Počkej chvíli, popřemýšlím trochu.“
Následujícího dne Stříbrná znovu šla, tentokráte k nejmladší tetičce a ptá se jí: „Ach, vážená tetičko! Můj muž, Itoeramachamali odešel k rodičům. Svou zkrvavenou lambu a opasek mi zanechal a vzal si mé.“
Tetička odpověděla: „Ano, dcerko, velmi tě miluje, a jestli můžeš, jdi k němu, jdi.“
Vypravila se tedy…, ale nejprve si potřela líce sazemi a oblékla zablácenou lambu a takto ustrojena šla dnem i nocí.
Nějaký čas nato přišla k chatrči lidojeda Itrimobeho. Strčila do dveří a Itrimobeho žena se jí ptá: „Odkud pocházíš, paní? Proč jsi se rozhodla odejít v tak daleký kraj? Nevíš, že toto je dům Itrimobeho, který zabíjí a pojídá lidi?
Když to slyšela, odvětila: „Vím to, vážená paní. Přišla jsem, požádat tě o amulet, protože můj muž, Itoeramachamali, je těžce raněn.“
„Vejdi a sedni si na sever od krbu,“ povídá Itrimobeho žena. Usadila Stříbrnou a nakrmila ji. Potom povídá: „Pojď sem, schovám tě.“ A schovala ji.
Zanedlouho přišel Itrimobe a čichá: „Člověk, cítím člověka!“
Žena na něj pohlédla, usmála se a řekla: „Mlč, Itrimobe. Zbytečně hledáš. Víš snad o někom, kdo by se osmělil přijít do tvého domu?“
Ale Itrimobe stále vedl svou: „Člověk, cítím člověka!“
Žena se na něho upřímně rozzlobila: „Hloupost! Když budeš chtít, člověka sníš. Zbytečně tlacháš, praštím tě žhavým pohrabáčem.“
Itrimobe tedy utichl a žena mu praví: „Poslyš, Itrimobe, když jsi byl pryč, zdřímla jsem si na chvilku a zdálo se mi, že Itoeramachamali byl raněn. Rozpustila jsem tedy na znamení zármutku své vlasy (Itrimobe neměl rád rozpuštěné vlasy – to věděla). Nevíš náhodou o něčem, co by ho uzdravilo? Když zemře, tehdy my, celý jeho národ, budeme muset nosit smutek a rozpuštěné vlasy. Jestliže ještě nezemřel, pověz mi něco o jeho sudbě. Řekni, jaké kouzlo jej může vyléčit. Brzy k nám přijde člověk prosit o toto kouzlo.
Itrimobe vyložil sudbu královského syna, vysvětlil, jak připravit léčebný lektvar a odešel na lov.
Jakmile odešel, objasnila jeho žena Stříbrné, jak připravit lék. Poradila jí: „Vezmi si na sebe tuto kůži stařeny, aby tě nikdo nepoznal. Jdi tímto směrem, ale dávej pozor, ať nepadneš do rukou mého Itrimobeho!“
Stříbrná přišla až k městu, zastavila se u městské brány a řekla lidem, aby ve městě pověděli: »U městské brány stojí stařena a chce připravit lektvar pro Itoeramachamaliho.«
„To je skvělé, opravdu skvělé!“ zaradovali se rodiče královského syna, „pozvěte ji rychle do města.“
Stříbrná vešla do města a připravila lektvar tak, jak poradil Itrimube. Itoeramachamali vypil lék a v ten okamžik kůly palmy Anivuny vypadly z jeho těla a na třetí den byl již zcela zdráv.
Když vyzdravěl, vystrojili jeho rodiče a celé město velikou slavnost.
Tehdy Stříbrná pravila: „Nu, půjdu domů, vážení lidé. Královský syn je již zdráv. Jen pojďte ještě všichni z paláce. Musím se s jeho chorobou vypořádat s konečnou platností.
A jen vyšli všichni z paláce, sejmula ze sebe kůži staré ženy. Itoeramachamali ji uviděl, hořce zaplakal od radosti a rozplakala se i Stříbrná. Otec a matka se zaradovali, zaradoval se i celý národ a hodovali ještě veseleji.