Jak tvrdohlavost zahubila Rafotsibe

Bída a chudoba nedělají lidi lepšími. Naopak, kazí je a někdy dokonce i zahubí.
Vypráví se, že se jednou stará Rafotsibe radila se svým synem, jak zbohatnout. Oba žili skutečně velice chudě a proto Rafotsibe povídá synovi:
„Zajdi, synku, na trh a zjisti kolik které zboží stojí! Dobře si zapamatuj, které je nejdražší a které lidé nejvíce kupují.“
Syn tedy šel na trh a poznal, že není nic dražšího než zuby krokodýla a že je o ně také veliký zájem. Vrátil se tedy domů a matka se ho ptá:
„Pověz! Které zboží je nejdražší?“
„Na trhu je mnoho drahých věcí, maminko,“ odpověděl syn, „ale není nic dražšího než krokodýlí zuby.“
Rafotsibe se zaradovala. Získat krokodýlí zuby musí být maličkost. A ptala se syna dále:
„Kolik dávají za jeden zub?“
Syn odpověděl, „Tři, čtyři ariary a za špičák sedm i osm. Ty nejkrásnější jsou ještě dražší. Některé stojí dokonce devět ariary.“
Že jsou krokodýlí zuby skutečně cennou ozdobou, to je pravda.
O něco později proto povídá Rafotsibe synovi:
„Končíme s chudobou, synku. Půjdeme k řece pro krokodýlí zuby, které jsou tak ceněny.“
I odešli spolu k řece.
Právě v tom čase ležel na břehu ohromný krokodýl, hřál se na slunci a zíval ukazuje tak všechny své zuby. Rafotsibe se tak zaradovala, až se začala smát. Uviděla dvě řady překrásných krokodýlích zubů a začala si je v duchu přepočítávat na peníze: „Po pěti ariary? Ty menší méně než za sedm nedám!“
A zatímco takto uvažuje, povídá synovi: „Připrav váček! Uložíme do něj zuby toho lenocha. Ale nejprve ho zabiju.“
Rafotsibe se přikrčila a tichounce se kradla ke krokodýlovi. Přiblížila se k němu skutečně velmi blízko, aniž si krokodýl něčeho všiml. Náhle ho rychle popadla za přední tlapu. Krokodýl je na souši skoro bezbranný a je lehké se ho zmocnit. Rafotsibe ho však nedokázala udržet a krokodýl ji táhl k vodě. Když byla již po kolena ve vodě, uviděl to syn, polekal se a křičel:
„Pusť ho, maminko moje, vždyť ho neudržíš!“
Matka odvětila: „Jak ho mohu pustit, synku, vždyť nemám ještě ani jeden jeho zub.“
Avšak krokodýl táhne Rafotsibe stále hlouběji. Je ve vodě již po pás a syn ji znovu povídá:
„Nepotřebuješ pomoc, maminko?“
„Ale kdepak, synku, nepotřebuji. Ať si mne táhne, kam je mu libo. Chci mu jen vytrhnout alespoň dva nejdelší zuby.“ A vrhla se na špičáky krokodýla. Nemohla je však vyvrátit a krokodýl ji táhl stále hlouběji do vody.
Rafotsibe je již po krk ve vodě, když syn znovu volá:
„Nemám zavolat lidi na pomoc, maminko?“
Jak to matka uslyšela, skutečně se na syna rozzlobila:
„Co jsi to za hlupáka? Najdeš bohatství a chceš volat lidi!? Ty jsi se opravdu pomátl, synku!“ a znovu se začala prát s krokodýlem, ale nepřemohla jej. Synovi strachy spadlo srdce až do kalhot a úpěnlivě matku prosil:
„Vzpamatuj se přeci, maminko! Zavolám lidi.“
Matka ho však zapřísahala:
„Počkej ještě chvilku.“
Ale kdeže jí už byl konec. Krokodýl doplaval na hlubokou vodu a Rafotsibe přestalo být do smíchu. Chvíli je nad vodou, chvíli pod hladinou, jen bubliny je vidět.
Syn zaplakal a znovu začal volat:
„Pospěš, maminko, zachraň si život!“
Zesláblá Rafotsibe žalostně prosí:
„Zavolej rychle lidi, nebo mne krokodýl zabije!“
Synek zakřičel, co mu síly stačily:
„Pomozte, lidé! Krokodýl chytil moji matku. Kdo ji pomůže, tomu bude otrokem.“
Lidé se v mžiku seběhli na břehu, ale Rafotsibe již nevidí. Krokodýl ji stáhl pod vodu.