Ifaramalemi a Ikotobekibo

Byla jednou jedna rodina s mnoha dětmi. Nejmladší dcerka se jmenovala Ifaramalemi, což znamená mrzáček. Měla jednu nohu dřevěnou. Na nejmladšího syna volali Ikotobekibo, tedy tlustobřichý. Měl totiž břicho tak velké, že neviděl na zem.
Rodiče neměli své nejmladším děti kvůli jejich vadám rádi. Často se Ifaramalemi smáli a říkali:
„Ta holka se na nic nehodí, vždyť nedokáže splétat ani dva svazky palmových vláken. A kolik jich jen je, kolik jich jen je.“
A při pohledu na nejmladšího syna říkávali:
„Tenhle tlusťoch nedokáže přehodit ani jedinou lopatu hlíny.“
Jednoho dne vykopali rodiče hlubokou jámu. Děti se jich ptaly:
„Proč jste vyhloubili takovou jámu?“
Rodiče odpověděli:
„Budeme tam ukládat banány, aby dozrály.“
„Kde vezmete banány?“ ptaly se znovu děti udiveně.
Na to jim rodiče neřekli nic.
Ikotobekibo, nejmladší syn, řekl sestře:
„Naši rodiče tu nechtějí skladovat banány, ale chtějí nás tu zakopat.“
Proto bratr a sestra raději v noci opustili rodný dům. Ifaramalemi vláčela svou dřevěnou nohu a Ikotobekibo se plazil, protože se mu břicho pletlo pod nohy. Dostali se tak až na první návrší.
Ikotobekibo si tam sedl a zaplakal. Ifaramalemi se ho ptala:
„Proč pláčeš, můj nejmladší bratře? Neutekli jsme snad tomu nejstrašnějšímu osudu? Seber se, musíme jít ještě velmi daleko.“
Ikotobekibo ji odpověděl:
„Nemohu dále.“
Ifaramalemi jej tedy zvedla, posadila si ho na záda a šla dále, jen jen zdvíhala nohy. Když to Ikotobekibo viděl, řekl:
„Polož mne zpátky na zem, sestřičko. Raději opět trochu popolezu. Jsi velice unavená.“
Sestra však nic neodpověděla a se slzami v očích pokulhávala dále.
Za tři dny přišli do jisté překrásné země. Postavili si z větví a trávy chatrč a zabydleli se v ní.
Ikotobekibo vyrostl. Začal chodit lovit zvěř a ptáky. Sestru již na nic nepotřeboval a přestal ji mít rád. Ifaramalemi však nic nepoznala. Vždyť člověk, to je nádoba z černého skla - není vidět, co je uvnitř.
Až jednou, když se vrátil z lovu, řekl sestře: „Vyjdi z chatrče, Ifaramalemi, a odejdi odsud!“
Sestra tedy odešla z chatrče a bratr snědl sám vše, co donesl - tenreky i ptáky. Potom vyšel před stavení a řekl sestře: „Nesmíš vícekrát chodit do míst, kde lovím. Jestli mne budeš sledovat, zabiji tě a zaházím kamením.“
Ifaramalemi klidně odvětila: „Dobře. Budu chytat jenom kobylky v okolí domu a co si chytím, to také sním.“
Jednou však zašla sestra trochu dále, protože nemohla nalézt nic k snědku. Došla až k chýšce Itrimobeho. Lidojed však nebyl doma. Ifaramalemi si tedy vzala všechno jídlo, které u něj našla a vrátila se zpět.
Bratr se jí ptal: „Kde jsi byla, Ifaramalemi, že ses vrátila tak pozdě?“
„Byla jsem velmi daleko. Hledala jsem potravu a žádnou jsem nenašla,“ odpověděla sestra a schovala vše, co s sebou přinesla.
Ikotobekibo si uvařil jídlo a opět povídá sestře: „Odejdi z chýše, Ifaramalemi!“
Ifaramalemi odešla, sedla si stranou a začala jíst. Potom oddělila část rýže a mléka, které přinesla od lidojeda a nepozorovaně je položila do chatrče.
Ikotobekibo se podivil a povídá: „Podívejme! Zanachari mě přinesl rýži a mléko!“
Ifaramalemi mlčela, nic neodpověděla. Vzala několik žhavých uhlíků, které s sebou také přinesla a položila je opět nepozorovaně do chatrče.
„Oj, oj,“ zavýskl Ikotobekibo, „jaké žhavé uhlí mi seslal Zanachari!“
Ifaramalemi opět mlčela. Nalila si ze džbánu med a začala jíst. Vůně medu pronikla až do chýše. Itrimobe vyskočil a ptá se: „Odkud jsi vzala med?“
Ifaramalemi mlčela. Bále se, že Ikotobekibo půjde k Itrimobemu, bude odhalen a nedokáže včas utéci.
Ikotobekibo však začal zasypávat sestru otázkami, vyhrožoval a tak mu sestra nakonec řekla pravdu.
Ikotobekibo se tedy vypravil k chatrči Itrimobeho. Ifaramalemi šla tajně za ním a sledovala jej. Tlustobřichý se však brzo zastavil, lehl si a usnul na cestě. Ifaramalemi jej zvedla, posadila si ho na záda a nesla.
Šli takto dále spolu a sestra se znovu a znovu ptá bratra, zda vidí chatrč Itrimobeho.
Konečně odpověděl: „Vidím! Tam je!“
Sestra jej varovala: „Bratře můj nejmladší, až tam přijdeme, nejez mnoho. Nemohli bychom se rychle vrátit a lidojed by nás dohonil.“
Cestou našla Ifaramalemi roh zebu, dala jej bratrovi. Našla lopatu, dala ji bratrovi; našla železnou tyč, dala ji bratrovi.
„Proč mi to všechno dáváš?“ udivil se Ikotobekibo.
Sestra nic neodpověděla, šla dále a nesla bratra na zádech.
Nakonec přišli k domu velikého lidojeda. Byla tam jen jedna z jeho žen.
„Kampak, děti, putujete?“ ptala se jich.
„Přišli jsme tě navštívit, matičko,“ odpověděla Ifaramalemi.
„A víte vy, kdo je hospodářem v této chatrči?“
„Nevíme matičko.“
„Velký lidojed. Jestli vás uvidí, sní vás.“
„A jak se jmenuje?“ ptá se Ifaramalemi. „A všechno to bohatství tady je jeho?“
„Říkají mu Itrimobe a vše tady je jeho. On dokáže sníst i celičkou vesnici.“
„A jakou má zbraň?“ ptá se Ifaramalemi znovu.
„Nemá žádnou zbraň. Chytá své oběti zubama a rovnou je pojídá.“
„Matičko, dovol nám chvilku si tu oddechnout. Vidíš, můj nebohý bratr nemůže jít dále a i já samotná jsem dost unavená,“ prosila Ifaramalemi.
Zastavili se tedy v chatrči Itrimobeho.
„Musíme se ukrýt,“ povídá Ikotobekibo. „Přijde lidojed a sní nás.“ A vlezli do velkého hliněného džbánu.
Přišel Itrimobe. Vše se třáslo od jeho kroků.
„Člověk! Je tu cítit člověk!“ zakřičel a jeho hlas se podobal hromu.
„Jsem tu pouze já,“ povídá Ifaramalemi. „Tvá lidojedka s ocasem.“
„Ukaž mi svůj zub!“ povídá Itrimobe.
Ifaramalemi mu ukázala roh zebu: „Tak co, není to snad zub ženy s ocasem, Itrimobe?“
„Ukaž mi své ucho!“
Ifaramalemi ukázala lopatu.
„Vidíš,“ ptá se, „cožpak to není ucho lidojedky s ocasem?“
„Ukaž mi tedy svou ruku!“
Ifaramalemi zahřála železnou tyč nad ohněm a ukázala ji lidojedovi.
Itrimobe zakřičel strašným hlasem. Tehdy Ikotobekibo rozbil hliněný džbán, vylezl a spolu se sestrou zakřičeli hlasem ještě mocnějším. Lidojed viděl před sebou sedět podivné dvouhlavé stvoření a utekl.
Tehdy se Ikotobekibo vrhl do chatrče a snědl vše, co v ní našel. Najedl se tak, že jej sestra nemohla unést.
„Jestli se Itrimobe vrátí,“ povídá sestra, „sní nás.“
Ifaramalemi přemýšlela a přemýšlela, až přišla na to, co udělat. Našla velký ostrý kůl, kopí a nůž. Přikryla bratra rohoží a řekla mu: „Jakmile přijde Itrimobe, seď a buď zticha. Jestli bude volat ženu, hoď před něj kopí. Jestli bude chtít, aby jsi mu ukázal jazyk, vystrč nůž. A bude-li se chtít na tebe vrhnout, strč ho do jámy. Tam jsem na něj nastražila ostrý kůl.“ A odešla domů.
Po krátkém čase se Itrimobe vrátil zpátky do své chatrče. Bál se ale podivného stvoření, které by tam ještě mohlo být.
„Cítím člověka!“ zakřičel opět. „Člověka!“
Sedl si a Ikotobekibo před něj vrazil kopí.
„Kdo jsi,“ ptá se lidojed. „Ukaž svůj jazyk!“
Nabodl se na nůž, vylekal se a chtěl utéci, ale Ikotobekibo jej strčil do jámy a lidojed se nabodl přímo na kůl.
Když Ifaramalemi zjistila, že veliký lidojed zahynul, vrátila se k bratrovi a společně mu sebrali veškeré bohatství. Uslyšeli to jejich rodiče a přišli pozdravit své děti.
Ne nadarmo se říká: »Jsi-li sláb a bez bohatství, nikdo po tobě nezapláče; jsi-li krásný a bohatý, všichni tě mají rádi«.