Gevorg Emin
A smysl života?
Je skryt v něm samém, pravda?
Květy ať kvetou,
sníh ať z nebe padá,
ať každodenně hoří hvězda bílá
a s nocí den ať na věky se střídá...
Ať listí pučí,
nebo ať tlí v mechu -
a vše jen tak
jakoby bez prospěchu...
Strom, který vzpurně kořenem rve skály,
aby svým ohněm zeleně mě spálil,
aby střás chodcům
pod nohy své plody
a stín jim prostřel u studánky vody.
A každý lístek
neduživý, skrytý,
byť naposled -
aby se barvou vznítil...
Já nelituji ani staré souše,
jsou krásné, i když z kůry vysvléknou se.
Ať vítr popel rozevěje... Kéž by
dal zemi vše -
ať svědkem jsou mi hvězdy,
teď řekám, lidem,
skalám prospěšný je.
Jenom tak. Zdarma.
Než se rychle skryje...
Aby tál sníh
a na potoce zpíval,
valil se hlučně korytem jak příval,
aby se sám stal proudem bystřiny,
napájel stromy, trávy, květiny,
aby si s mlýnským kolem zkazky šeptal
a ještě předtím padal dolů ze skal,
aby byl pěnou, duhou, aby stále
v něm plápolalo celé spektrum barev,
ať je v něm chvění malířova vzdechu...
A vše jen tak
jakoby bez prospěchu,
bez nevyčerpatelné otázky
po smyslu života....
Konchedras 29.10. 2015