A smysl života?

Je skryt v něm samém, pravda?

Květy ať kvetou,

sníh ať z nebe padá,

ať každodenně hoří hvězda bílá

a s nocí den ať na věky se střídá...

Ať listí pučí,

nebo ať tlí v mechu -

a vše jen tak

jakoby bez prospěchu...

Strom, který vzpurně kořenem rve skály,

aby svým ohněm zeleně mě spálil,

aby střás chodcům

pod nohy své plody

a stín jim prostřel u studánky vody.

A každý lístek

neduživý, skrytý,

byť naposled -

aby se barvou vznítil...

Já nelituji ani staré souše,

jsou krásné, i když z kůry vysvléknou se.

Ať vítr popel rozevěje... Kéž by

dal zemi vše -

ať svědkem jsou mi hvězdy,

teď řekám, lidem,

skalám prospěšný je.

Jenom tak. Zdarma.

Než se rychle skryje...

Aby tál sníh

a na potoce zpíval,

valil se hlučně korytem jak příval,

aby se sám stal proudem bystřiny,

napájel stromy, trávy, květiny,

aby si s mlýnským kolem zkazky šeptal

a ještě předtím padal dolů ze skal,

aby byl pěnou, duhou, aby stále

v něm plápolalo celé spektrum barev,

ať je v něm chvění malířova vzdechu...

A vše jen tak

jakoby bez prospěchu,

bez nevyčerpatelné otázky

po smyslu života....

Konchedras 29.10. 2015