Jak liška pomohla Hajazóovi k penězům

 V Japonsku lidé odedávna věřili, že lišky mohou na sebe brát podobu lidí a že se jim přitom podaří ledaskoho napálit. Dnes už se to prý tak často nestává, ale poslechněte ( přečtěte ) si příběh, který se odehrál asi před 150ti lety v horách nedaleko Nagoje, kde se tehdy potměšilými liškami jen hemžilo. A ještě dnes vám mnozí lidé ve vesničce Obiori odpřisáhnou, že to, o čem uslyšíte ( si přečtete ), se opravdu stalo.
Bylo to jednou v létě. V Obiori byli všichni lidé na polích a jenom stařík Hajazó seděl před svým domkem a díval se na lehký opar ležící nad okolní krajinou. Byl už delší dobu namocný a také nohy mu příliš nesloužily. Toho dne si ale řekl: "Ale co, bude krásný den a rád bych si koupil nějaké čerstvé ryby.. Když půjdu pomalu, tak se do večera vrátím."

A jak si usmyslil, tak hned udělal. Cesta vedla přes les a pak poli a ubíhala mu rychleji, než si myslil. Jenom když vycházel z lesa, uviděl něco, co ho překvapilo. Kousek dál na poli poblíž velké hrušně ležela jakási mladá venkovská dívka a vypadalo to, že buď spí nebo že se jen tak opaluje.

"To jsou mi ale divné způsoby. Že by neměla nic lepšího na práci?" pomyslil si Hajazó, ale hned pokračoval dál v cestě do města.

V Imamači si stařík prošel tržiště, nakoupil něo ryb a pak ještě zašel do nálevny na sklenku sake.

"Vítej , Hajazó! Už jsme tě dlouho neviděli," přivítal ho majitel hostince. "A když už si tady, nemohl bys mi pomoci? Onemocněla mi služebná v kuchyní a nemohu sehnat žádnou náhradu. Nevěděl bys o někom od vás ze vsi?"

Hajazó nejdřív řekl, že o nikom neví. Pak si ale vzpomněl na dívku, co viděl ležet u lesa, a tak slíbil, že se ještě přeptá.

Při zpáteční cestě domů byl stařík zvědavý, jestli tam dívku ještě najde. Byl si ale skoro jistý, že už u lesa dávno nebude. O to víc se podivil, když dívka ležela na stejném místě jako ráno. A navíc na staříka sama zavolala: "Tak jakpak, už domů z trhu?"

"Ale ano, nemám moc peněz, a tak jsem koupil jen nějaké ryby," odpověděl Hajazó a ještě více se potěšil, když se dívka otázala: "Už se taky chystám domů. Mohla bych jít s vámi přes les?" Stařík hned radostně přikývl a cestou se jí také nezapomněl zeptat, jestli by neměla zájem o místo služebné v hostinci Imamači. Dívka souhlasila a dohodli se, že tam s ní hned druhý den ráno půjde. Když ale přicházeli k vesnici, dívka se mu najednou ztratila - sám nevěděl jak.

Hajazóovi to bylo divné. Když si to všechno znovu probral, stále více v něm sílilo podezření, že to jistě bude liška, která na sebe vzala podobu dívky. Když proto druhý den ráno přišla opět k jeho domku, nevěděl nejdřív, co by si měl počít.

" Jestliže ji půjdu doporučit do města, mohu z toho mít jen ostudu. Když ji ale odmítnu, špatně to se mnou dopadne, protože lišky bývají mstivé." Jak tak chvíli přemýšlel, viděl, že nepříjemnostem se stejně nevyhne a že mu tedy nezbývá, než se vydat na cestu.

Sotva dorazili do Imamači , majitel hostince jen zářil a děkoval Hajazóovi za pomoc. Nová služebná byla mladá, urostlá dívka a velmi se mu zamlouvala. Bez dlouhého otálení jí proto řekl: "Myslím, že s tebou budu spokojen. Teď je červenec, tak ti hned dám dopředu tvou mzdu na druhý půlrok." A s těmi slovy jí podal 6 zlaťáků.

Dívka je přijala, ale pak se obrátila na staříka a řekla mu: "Nerada bych u sebe nechávala tolik peněz. Vemte si je k sobě a schovejte mi je."

Stařík měl sice z peněz radost, ale říkal si, že tohle nemůže dobře skončit. Sotva se vrátil domů, vlezl do postele, a když přišla žena z pole, nařídil jí: "Nikomu nesmíš říci, že jsem byl v posledních dnech venku z domu. Všem povídej, že už 14 dnů je mi moc špatně a nemohu se vůbec hýbat."

3 dny tak ležel a čtvrtého dne došlo opravdu k tomu, čeho se obával...Do dveří vrazil celý rozlícený majitel hostince a začal křičet: "Co si mi to přivedl do podniku za ženskou? Dva dni vařila v kuchyni a myla nádobí, ale pak ji hledám - a ona nikde. Jenom ve světlíku po ni zůstalo několik liščích chlupů, jak lezla ven."

Hajazó byl ale na to připravený. Slabým hlasem se udiveně ohradil: "Vůbec nevím o čem mluvíš! Už dva týdny tu ležím a ani ne nemůžu hnout." Když to potvrdila i jeho žena, hostinský se klepl do čela a povídá: "Ach tak je to tedy! To jsou ale prohnané liščí potvory. Ony jsou vlastně 2 lišky, ale jedna na sebe vzala tvou podobu a mluvila tvým hlasem.!" S těmi slovy se rozloučil a ještě se omluvil.

Hajazó se brzy opět "uzdravil" a z peněz, které získal pomocí lišky, si mohli s ženou přikoupit kus nového pole. Když pak slýchali vyprávět o zlých liškách, které lidi vždy šidí a škodí jim, mysleli si své. Ale nahlas o tom nemluvili.