Domácí násilí je definováno jako vzorec násilného a urážlivého jednání, které je pácháno dospělými nebo adolescenty proti současnému nebo minulému intimnímu partnerovi za účelem ovládání tohoto partnera. Takové chování může často také zahrnovat opakované psychické týrání nebo sexuální napadení, které se typicky přiostřují, vedou ke zvýšené sociální izolaci a mohou končit usmrcením.
Mezi formy fyzického týrání patří například sražení na zem, fackování, rány pěstí, kopání, dušení, ohrožování a útoky zbraní, držení, svazování, zanechání na nebezpečném místě, odmítnutí pomoci v nemoci nebo zranění.
Sexuální týrání může mít podobu nekonsensuálního nebo bolestivého sexuálního aktu, sexuálního aktu bez ochrany proti těhotenství nebo přenosu infekce.
Psychické týrání je prostředkem ke kontrole strachem a ponížením. Zahrnuje hrozby fyzickým ublížením, psychickou i sociální izolaci, ponižování, falešné obviňování a vysmívání, ignoraci nebo odmítnutí potřeb nebo stížností partnerky. Tyto typy psychického týrání se mohou vyskytovat při absenci týrání fyzického.
Násilí se mnohdy vyhrocuje při těhotenství. Psychické symptomy oběti jsou pocity izolace, pokusy o sebevraždu, náznak sebevražedných úmyslů, deprese, posttraumatický stres, poruchy chování a další.
Charakteristický je omezený přístup k financím a telefonu, nemožnost vlastního transportu, nemožnost přístupu k antikoncepci. Pokud dojde k poranění, partner může doprovázet zraněného, je stále s ním, naslouchá otázkám, zlehčuje rozsah zranění apod.
Výsledkem domácího násilí při eskalaci konfliktu bývá vražda nebo sebevražda.
Je třeba zdůraznit, že obětí domácího násilí v partnerských vztazích nejsou jen ženy, ale zrovna tak může být obětí domácího násilí muž a takové případy byly v České republice policií zaznamenány.
Týrání partnera se vyskytuje u všech etnických a náboženských, skupin, typů výchovy, sexuálních orientací a socioekonomických tříd.
Zřejmým signálem, že se jedná o násilí, nikoliv o konsensuální sadomasochistickou aktivitu, je pocit psychické bolesti oběti.
Značná část partnerů, která týrá své sexuální protějšky, usiluje o to, aby týraný jedinec byl na nich nějakou formou závislý nebo tuto jeho závislost zneužívá. .
Pro dokreslení celé problematiky uvádíme ještě skutečnosti platné obecně pro všechny případy týrání, které bývají často opomíjeny. Existují případy, kdy si je týraná oběť vědoma své situace a trpí a přesto neopouští okamžitě partnera nebo prostředí v němž k týrání dochází. Odchází například s mnohaměsíčním nebo dokonce víceletým zpožděním. Děje se tak přesto, že hlavním důvodem setrvání není psychická vazba na partnera.
Případ: Žena setrvávala ještě půl roku ve společném bydlišti s manželem, třebaže již byla rozhodnutá odejít. Uvádí, že v té době "sbírala sílu" odejít, léčila se ze zlomenin, které jí partner způsobil, a vyrovnávala se tím, že zvolila špatného partnera. Podle svých slov odjezd odkládala také proto, že jí partner jí znemožnil přístup k finančním prostředkům.
Případ: Partner ve zvýšené míře vědomě překračoval limity své masochisticky orientované partnerky. Navíc jí působil psychické utrpení v běžném životě mimo SM interakce. Ignoroval její potřeby, urážel ji a ponechával ji v nebezpečných situacích. Partnerce vyhrožoval, že vyhledá-li pomoc lékaře, lékař zjistí, že je masochistická, vyvodí z toho pro ni nepříjemné následky (násilnou hospitalizaci, léčbu psychofarmaky). Lékař jí také nebude věřit, že SM interakce s partnerem nechtěla realizovat do takového stupně bolestivosti.
Především díky těmto vyhrůžkám setrvala žena ve vztahu několik let.
Tento jev by rozhodně neměl být přičítán podvědomé masochistické orientaci oběti, jak se někdy děje. Pravděpodobně by mohl být určitým evolučním dědictvím, mohl by například souviset s pevnějším sdružením v původní skupině v době ohrožení šelmami nebo nemožností přežít bez původní skupiny. Oběť se může snažit vytrvat ve svazku na hranici svých psychických i fyzických sil také proto, že se bojí reakcí okolí na odchod nebo odchod považuje za prohru v jakémsi boji s partnerem.
Zkrácení doby od rozhodnutí oběti odejít do uskutečnění tohoto odchodu rozhodně neprospívá případný nátlak a obviňování z nerozhodnosti, nízké inteligence nebo nedostatečné soudnosti, které snižují beztak nízké sebevědomí oběti a mohou jenom prohlubovat její rozhodnutí vytrvat ve svazku. Ani psychologická terapie nesmí žádném případě posílit u oběti pocit viny tím, že jí bude činit odpovědnou za její roli oběti. Oběť se ve většině případů cítí provinile za násilí, kterému čelí a bere na sebe odpovědnost za jednání agresora. Hledá chybu v sobě. Je zaplavena pocity viny, které musí překonávat, aby se vymanila ze svého postavení. Navíc musí často čelit formě psychického týrání, která se nazývá manipulace. Manipulátor snaží ovládat partnera právě na základě partnerových pocitů viny a studu. Z těchto poznatků i ze zkušeností z praxe vyplývá, že na rozdíl od obviňování za daný stav pomáhá příznivé sociální prostředí a vlídný přístup k oběti. Poté, se oběť dostane mimo ohrožení, je ve většině případů schopna situaci zhodnotit s odstupem a zvážit své případné omyly.
Psychické týrání, například formou manipulace, může být okolím přehlíženo a je obtížně dokazatelné. Navíc se týraný jedinec se pro nejisté chování stává terčem dalších útoku i na pracovišti nebo ve společnosti. Bývá považován za hysterického, vztahovačného, labilního. Okolí je v tom často utvrzováno původcem týrání, což nesmírně snižuje sebevědomí oběti, která pak nemá odvahu žádat od okolí pomoc nebo se svěřit, raději tají stav věcí a setrvává ve vztahu. V naší době bývají oběti psychického i fyzického násilí považovány za slabé nebo hloupé. Podle viktimologů však mají vlastnosti, které původce týrání obdivuje a snaží si je destrukcí oběti přivlastnit.
Případ: K psychologovi se dostavila žena, která žádala vyšetření a léčbu. Partner jí opakovaně při různých příležitostech, které cíleně vyvolával, tvrdil, že "by měla mít víc soudnosti", "by měla tohle zvládat", "snad nechce, aby se kvůli jejím problémům" dělo to a to, "od té dob, co spolu žijí, jde vše od desíti k pěti", " opravdu se trápí, když ona udělá něco takového", "měla by to vidět s nadhledem", "měla by se umět podívat jaká je doopravdy" a v poslední době "že se úplně zbáznila". Podobná tvrzení a soudy pronášel i před příbuznými. Takto se choval v určitých obdobích, jindy byl velmi vstřícný, zdůrazňoval partnerce, jak jí miluje a jak mu na ní záleží. V poslední době však byl uzavřenější. U ženy bylo diagnostikováno nízké sebevědomí a tendence k sebeobviňování. Partner, jehož chování neslo znaky typické pro manipulátora, se odmítl účastnit terapie a svoje chování k partnerce nezměnil. Po několika měsících žena odešla ze společného bydliště, na radu psychologa tak učinila v době partnerovi nepřítomnosti, aby se vyhnula vyhrocení konfliktu při odchodu. Jako obavu před pronásledováním v místě nového bydliště, nesdělila dotyčnému svoji novou adresu. Partner následně několikrát navštívil psychologa a obvodního lékaře partnerky. Pod pohrůžkou od nich požadoval její adresu. Z tohoto důvodu na něj bylo jedním z lékařů podáno trestní oznámení.
Případ: Manžel tvrdil týrané manželce při rozvodu, že je domluven se soudními znalci z oboru psychologie, takže jí nikdo neuvěří, že jí bil a naopak jí budou mít všichni za hysterickou psychicky nemocnou osobu.
Případ: Manžel tvrdil při rozvodovém řízení, že jeho žena je psychicky nemocný člověk. Jako důkaz uváděl její pravidelné návštěvy u psychologa. Při bližším přezkoumání vyšlo najevo, že manželka dotyčného se již dříve dostavila na místní služebnu policie s četnými modřinami a lékařským potvrzením o ošetření. Zdravotní neschopnost nebo léčba zranění (bolesti hlavy, přetrvávající nevolnost) trvala však kratší dobu než sedm dní (takové zranění u nás není zatím (rok 2002) ještě kvalifikováno jako trestný čin a není vyšetřováno, místo toho se řeší se jako přestupek s možnou peněžitou pokutou). Celá záležitost tak byla řešena jen jako přestupek. Dotyčná však utrpěla psychické trauma, měla psychosomatické potíže, deprese, přemýšlela o sebevraždě a proto vyhledala pomoc psychologa. O rozvod požádala v okamžiku, kdy manžel fyzicky napadl i jejich dceru. V průběhu rozvodu podal manžel několikrát trestní oznámení z různých důvodů na matku manželky, u které dotyčná s dcerou bydlela. V této činnosti po rozvodu ustal.
Případ: Manžel svojí ženu opakovaně očerňoval v místě, kde pracovala, takže vůči ní její spolupracovníci jednali zaujatě. Například uváděl, že nedostatečně pečuje o děti, často lže a zneužívá soucitu druhých. Na její pracoviště se údajně chodil "ujišťovat", zda například "skutečně pracuje přes čas". Přitom věděl, že je v té době ve společném bydlišti. Spolupracovníci s dotyčnou odmítali komunikovat a ztěžovali jí práci. Šikanování na pracovišti vyšlo najevo poté, co byl k řešení problémů v pracovním kolektivu přivolán podnikový psycholog. Zároveň byla zjištěno i dlouholeté psychické týrání ženy ze strany jejího partnera.
Případ: Partner týral partnerku psychicky. Opakovaně ji přikládal nůž na krk s tím, že jí zabije. Díky svému vzdělání se dobře orientoval v právní problematice, byl si jistý právní nepostižitelností svých činů a úmyslně se vyhýbal dokazatelnému fyzickému poškození partnerky. Toto své konání opakoval stále častěji. Nakonec se však neovládl a způsobil partnerce několik řezných ran na hrudi a pažích. Při vyšetřování případu následně vyšlo najevo i dlouholeté psychické týrání partnerky.
|
