Beandriake, skvělý námořník

Žil byl jednou jeden muž. Všem byl znám jako obratný a zkušený námořník. Jmenoval se Lahindrano a měl syna, kterému dal jméno Beandriake. Když Beandriake vyrostl a zmužněl, začal jezdit na moře s otcem.
Jednoho dne však Lahindrano zemřel a tehdy řekl Beandriake lidem:
„Zemřu-li na souši, nechte můj prach rozfoukat větrem. Zastihne-li mne smrt na moři, pochovejte mne tak, jak má být pochován muž.“
Lidé se ho ptali, co ho vede k takovému podivnému přání a on odpověděl:
„Když jsem byl malý, otec mi řekl: »Beandriake! Žijeme na moři a na moři také zemřeme!«“
Jak získával zkušenosti, stával se z Beandriakeho znamenitý námořník a kráčel ve šlépějích svého otce.
Jednou najal neznámý cizinec pět námořníků na svůj koráb a zeptal se jich:
„Koho zvolíte za svého kapitána?“
Námořníci odpověděli:
„Nikdo z nás nechce být kapitánem, chceme aby jím byl Beandriake.“
„Vyhledejte jej!“ přikázal cizinec.
Přivedli tedy Beandriakeho a cizinec mu řekl:
„Jsi zkušený námořník, vezmu tě sebou.“
„Dobrá,“ odpověděl Beandriake. „Neodmítám. Kdy se však vrátíme zpět?“
„Za šest měsíců,“ odpověděl majitel lodi.
„Dobře,“ přitakal znovu Beandriake. „Za šest měsíců odejdu z lodi ať bude kdekoliv, u břehu nebo na moři.“
I vydali se na cestu. Pluli dlouho, velice dlouho...
Za pět a půl měsíce se majitel nakonec rozhodl obrátit koráb zpět. Čas neúprosně běžel a kolem lodi bylo stále jen moře. Skončil šestý měsíc a začal sedmý.
Jednoho dne Beandriake povídá: „Končím svou službu a odcházím z lodi.“
Majitel korábu překvapeně odvětil: „Jak to chceš udělat? Vždyť není vidět kouska země. Kam se poděješ?“
„To mne příliš neznepokojuje,“ pokrčil rameny Beandriake. „Dej mi jen malou loďku, trochu vody, suchary a tabák. Pak nezahynu.“
„Jak myslíš,“ souhlasil cizinec a dal Beandriakeovi vše, oč požádal. Pak plul dále svou cestou a Beandriake také svou.
Plaví se Beandriake a povídá sám sobě: „Říkají mi Beandriake, jsem výborný mořeplavec, otec mne na plachetnici vychoval, znám moře dobře.“
Zvedl se vítr, ale Beandriake také zafoukal a vítr se před jeho loďkou zastavil. Plul tak dlouho, až uviděl ostrov a na něm kamennou chýši. Byl to dům Itrimobeho, zlého lidojeda. Beandriake u něj uviděl i dvě děvčátka – sestry. Šel tedy k chýši, dívky mu vyšly naproti na práh.
„Odkud jsi,“ zeptaly se.
„Pocházím z moře,“ skromně odpověděl Beandriake.
Sestry začaly křičet: „Rychle, odejdi odsud. Přijde Itrimube a sní tě.“
„To mne neznepokojuje,“ odvětil Beandriake. „Počkám tu na něho.“
I přišel Itrimobe
„Co tu pohledáváš?“ ptá se.
„Pocházím z moře,“ odpověděl mu Beandriake.
„Dnes tě sním,“ oznámil Itrimobe.
„Jistě, ale mne to neznepokojuje,“ odpověděl Beandriake. „Pojď, bude lépe zahrajeme-li si. Jestliže mne třikrát obehraješ, sníš mne. Jestli třikrát obehraji já tebe, udeřím tě.“
Beandriake šel k loďce, vzal hru a Itrimobe třikrát prohrál.
„Teď tě udeřím, protože jsi prohrál,“ povídá Beandriake a udeřil lidojeda za ucho železným prutem tak silně, že na místě zemřel.
„Rozřež mu ještě břicho,“ radily sestry. „Je v něm mnoho lidí i zvířat.“
A skutečně. Z břicha Itrimobeho vyšlo velké množství lidí a zvířat. Mezitím se Beandriake zeptal sester odkud pocházejí ony.
„Jsme z vesnice Inohona,“ odpověděly dívky. „Náš otec je tam náčelníkem.“
„A jak se váš otec jmenuje?“
„Rabemaneka, a naší matkou je Ramihanta,“ odpověděly sestry.
„Znám vaše rodiče, pocházím také z onoho kraje. A vy jste jistě děti o nichž se říká, že je unesl zlý duch.“
„Ano,“ odvětily sestry. „Unesl nás Itrimobe. Tady jsou naše lamby s vyšitými jmény.“
„Jak vás přinesl až do těchto vzdálených končin?“
„Pohltil nás a když dorazil domů, opět nás vyplivl.“
„Dobrá,“ pokýval hlavou Beandriake. „Popluji k náčelníkovi a jeho ženě a ukáži jim vaše lamby. Za měsíc se pro vás vrátím i s korábem.“
„A proč nemůžeme odjet s tebou už nyní?“ ptaly se sestry.
„To nepůjde,“ zavrtěl hlavou Beandriake. „Bylo by to příliš nebezpečné. Počkejte tu, za nedlouho se vrátím.
A Beandriake odplul. Plavil se dlouho, velice dlouho... Třetí den uviděl loď. Převrhl svou loďku dnem vzhůru a sám si sedl nahoru. Lidé z lodi jej spatřili a vzali k sobě na palubu.
„Odkud jsi,“ ptal se ho kapitán.
„Jsem námořník,“ odpověděl Beandriake. „Náše piroga se potopila a já jediný jsem zůstal na živu.“
„A jak se jmenuje vesnice odkud pocházíš?“
„Inohona,“ znovu odpověděl Beandriake.
„Výborně,“ pravil kapitán. „Odvezu tě tam.“
Za mnoho dní dopluli k zemi. Beandriake a deset námořníků odešli na břeh. Beandriake zamířil rovnou k náčelníkovu domu a povídá: „Odveďte mne ke svému náčelníkovi. Musím mu něco ukázat.“
Ukázal mu obě lamby. Jakmile je náčelník uviděl, slíbil Beandriakeovi: „Jestli se mé dcerky vrátí domů, dostaneš starší z nich – Itsiboakabao – za ženu.“
Náčelník svolal své muže a zavelel jim spolu s Beandriakem plout k ostrovu. Vypluli na velkém korábu a vzali sebou i šperky a nové lamby pro sestry.
Pluli dlouho, velice dlouho, ale mi pospíšíme. Vždyť je to jen příběh a jeho čas se přiblížil k samotnému konci.
Za mnoho a mnoho dní nalezli ostrov. Beandriake a všichni lidé vyšli na břeh. Darovali sestrám šperky a lamby a všichni společně odpluli zpět. Opět za mnoho a mnoho dní dorazili do vesnice Inohona. Rabemaneka uviděl své dcerky a upadl do bezvědomí.
Sestry vykřikly: „Jsi-li bez sebe zlobou, zemři; jsi-li bez sebe láskou, oživni!“
V ten okamžik přišel náčelník k sobě, ale tehdy upadly do mrákot dcerky.
A rodiče také vzkřikli: „Jste-li bez sebe zlobou, zemřete; jste-li láskou, obživněte!“
Při těch slovech sestry skutečně rázem obživly.
Poté svolal náčelník všechen svůj lid a řekl: „Lidé, chtěl bych vám říci, že dnes dám svou nejstarší dceru Itsiboakabao za ženu Beandriakovi. Jestliže on řekne »Zemři!«, zemře; poví-li však »Žij!«, bude ona šťastně a rodostně žít. A nemá-li někdo z vás Beandriakeho v lásce, znamená to, že nemiluje ani mne.“
I odpověděli lidé: „Nikdo v ničem neodmítá Beandriakeho: ani les, ani voda, ani oheň, ani nebe, ani země, ani lidé!“