Poznámka

Bhagavadgíta je vedle eposu Rámájana nejčtenějším dílem v Indii. Je sice posvátnou knihou višnuistické sekty Bhágavanů, avšak její myšlenky se staly duchovním pokrmem nejširších lidových vrstev. Český čtenář, nechť má na paměti především symbolismus prvního zpěvu, v němž zahajuje slepý král Dhrtaráštra rozmluvu s jasnovidným Sandžajem. A Sandžajova odpověď odvíjí zlaté vlákno Bhagavadgíty, nit rozprav mezi Ardžunou a Kršnou . Ardžuna žádá Kršnu o jasná slova. Nejde mu o poznání nadsmyslných věcí, poněvadž Ardžuna není hledačem duchovních tajemství. Ardžuna je kšatrijem, je válečníkem, a proto chce mít jistotu ve věci stavovské. Chce vědět, jaká je v daném okamžiku jeho povinnost, jeho dharma .

Sandžaja má třetí oko, oko jasnovidné, a tím vidí všechny věci, ať jsou nablízku, nebo v dáli. Tento jasnovidný Sandžaja dlí dodnes v mysli pravověrného hinda, neboť hind ještě dnes věří, že má na čele ztajeno třetí oko, oko jasnozřivé. Aby si stále připomínal, že tajemství života lze odhalit jen zrakem vnitřním , dělá si každý den popelem značku mezi obočím.

Nuže, symbolismus Bhagavadgíty je v tom, že oněch sto synů slepého krále Dhrtaráštry představuje legii lidských hříchů, kdežto pětice dětí jeho bratra Pándua ztělesňuje pětici lidských smyslů. Legii hříchů velí Bhíšma a voji lidských smyslů velí Bhíma, bratr Ardžunův. Ardžuna je mluvčím pěti lidských smyslů a jeho vozataj a rádce Kršna je desátým vtělením boha Višnua .

Sama Bhagavadgíta je obrazem dramatického boje, který je sváděn v každém člověku mezi jeho hříchy a omyly na straně jedné a jeho pěti smysly, řízenými duší, na straně druhé. Všechny postavy tu představují po různých stránkách každého z nás .

Kurukšétram neboli pole Kuruovců se prostírá u Hastinápuru poblíž dnešního Dillí. Na tomto poli se odehrál bratrovražedný boj mezi Kuruovci a Pánduovci. Slepý král Dhrtaráštra se totiž zřekl trůnu ve prospěch Pánduovce Judhišthira, a nikoliv ve prospěch svého nejstaršího syna Durjódhana. Avšak Durjódhana se zradou zmocnil trůnu a rozhodl se zničit Judhišthira a jeho čtyři bratry. Kršna, jenž byl hlavou Jaduovců, se marně pokoušel oba spřízněné rody usmířit. I připojil se jako vozataj k Ardžunovi. Pěti syny Pánduovými jsou v tomto věkovém pořadí: Judhišthira, Bhíma, Ardžuna, Nakula a Sahadéva. Pánduovci představují dobro a Kuruovci zlo. Dharmakšétram neboli pole spravedlnosti je tento svět, v němž vede věčný boj proti zlu, neboť válka je trestem i očistou lidstva!

V staroindickém písemnictví se lidské tělo přirovnává k vozidlu. Jeho oři jsou smysly, otěžemi ořů je vláda nad smysly a vozatajem je rozum neboli buddhi. Kršna jako vozataj Ardžunův představuje věčného ducha, jenž dlí ve všech tvorech .

A teď několik slov o recích, kteří se chystají k boji na poli Kuruovců: Sandžaja je vozatajem slepého krále Dhrtaráštra a Dróna je učitelem, který zasvětil do válečnictví Kuruovce i Pánduovce. Drštadjumna je synem krále Drupada a Jujudhána je vozatajem Kršnovým. Purudžita a Kuntibhódža jsou sourozenci. Syn Subhadry je i syn Ardžunův, neboť Subhadrá byla manželkou Ardžunovou. Bhíšma byl vychovatelem Dhrtaráštrovým i Pánduovým. Kršna je nevlastní bratr Ardžunův a Krpa je švagr Drónův. Sómadatti je synem krále Sómadatta a Ašvattháman je synem Drónovým.

Svět není jen místem pro rozjímání, svět je i bojištěm, na němž se denně bojuje. A proto Bhagavadgíta je i písmem jógy neboli učením sebevlády. Toto jógašástram je praktickým programem a návodem, jak v životním boji zvítězit. Bhagavadgíta je posléze přímým rozhovorem mezi Kršnou a Ardžunou, mezi člověkem a Bohem, jenž není naším vzdáleným soudcem a trestatelem, ale nejdůvěrnějším přítelem, neboť sídlí v našem srdci!

Je těžké s jistotou určit stáří Bhagavadgíty. Jsou zde věty z upanišad a jiných staroindických veleděl, které jsou nejméně šestadvacet století staré. Jiné verše zase vznikly asi před osmnácti stoletími. Vcelku však můžeme stáří Bhagavadgíty odhadnout asi na dvacet století, což představuje osmaosmdesát lidských pokolení.

Je pravděpodobné, že nejstarší písemný záznam Bhagavadgíty vznikl asi sto let před naším letopočtem. Některé její části jsou dokonce velmi pozdní vložky, staré sotva patnáct století. Jsou to nepočetné verše, v nichž se Bhagavadgíta zastává indického duchovního a později společenského kastovního systému . Ten známe z Evropy v podobě rozdělení lidské společnosti na tři kasty: nejvyšší duchovní kastu kněží, pak následovala šlechta válečníků a třetí kastou, tou nejnižší, byl poddaný lid. Avšak nejstarší a zdaleka největší část Bhagavadgíty se o kastovnictví nezmiňuje vůbec. Jako upanišady, tak i Bhagavadgíta má na mysli spíše společnost jednolitou bez vyhraněných třídních rozdílů .

Jako oba veleeposy Mahábhárata a Rámájana, tak i Bhagavadgíta přecházela z pokolení na pokolení jen ústním podáním . V rodině ji učila matka, v chrámě ji kázal bráhman a po dvorech královských ji roznášeli indičtí pěvci. Každý bard zdůrazňoval ovšem ve svém přednesu to, co považoval za nejdůležitější, a tak se text Zpěvu Vznešeného stále měnil, a teprve kolem čtvrtého století po Kristu se ustálil. Proto koluje několik různých znění a obměn Zpěvu Vznešeného. Některá vydání mají 700 veršů, jiná zase 701 verš. Nejodchylnější je podání kašmírské. Bhagavadgíta má osmnáct kapitol neboli zpěvů. Každá kapitola je samostatnou částí celku a sám celek je věkovitou učebnicí duchovního života. Je to klíč k poznání Matky Indie. Význam této velebásně se však neomezuje jen na samotnou Indii, její dosah je celosvětový . Vědci a básníci z nejrůznějších zemí celého světa přeložili Bhagavadgítu, aby jejich národům sloužila .

Bhagavadgíta byla také několikrát přeložena do češtiny.