Postižení plodu: Vědět - nevědět? Zabít - nezabít?

Moderní medicína nám hledí do břicha a říká: "Pravděpodobně budete mít postižené miminko, raději ho vyndáme." Půjdete do boje a necháte si ho?

Žena bez přístupu k moderním technologiím má vystaráno. Otěhotní a děj se vůle přírody (případně vůle Boží). Má to samozřejmě svá rizika pro matku i dítě, ale žena si vždycky představuje své miminko podle sebe, mluví k němu a když o něm nic neví, je na něj naladěna zcela pozitivně (samozřejmě se bavme o tom, že je to miminko chtěné). Většinou je také zároveň z míst, kde se porod nedémonizuje a je běžnou součástí života ženy. Nemá proto jediný důvod žít své těhotenství ve strachu a stresu.

Když o dítěti sní, nevidí před sebou obrázek z ultrazvuku, neví, jak má dítě velkou lebku a jestli má obě ledviny, má mnohem větší svobodu v tom, jak se na nenarozené miminko naváže. My, co máme kolem sebe ty nejšikovnější přístroje, máme pozici o dost komplikovanější. O svém miminku víme mnoho, ale často si s tím nevíme rady. Před výsledky techniky a vědy máme úctu a někdy je stavíme nad svůj instinkt a zdravý rozum.

Spíše ano, nebo spíše ne?
Vyšetření, která sledují zdraví plodu i matky je u nás velmi mnoho a můžeme je rozdělit na povinná a nepovinná. Pro zjištění toho, jak miminko vypadá a zda je zdravé, je klíčový tzv. genetický screening. Každá žena má ze zákona právo na informace z tohoto testu a má také právo jej odmítnout. Ne každá maminka to ví a ne všem těhotným ženám lékař vysvětlí, že nejde o diagnostikování, ale o pouhou informaci o pravděpodobnosti postižení plodu.

Jde tedy ve výsledku o to, zda maminka čeká spíše postižené dítě, nebo spíše zdravé dítě. V současnosti je to zpráva s přesností pouhých 50 - 60%. Výjimkou tak nejsou případy, kdy žena odmítla jít i přes pozitivní výsledek na potrat, dítě donosila a porodila - a narodilo se zcela zdravé.Pokud se dočkáme přesnější techniky screeningu, která se posouvá celá do prvního trimestru, budeme si moct být jisti vrozenou vadou plodu tak na 80%.

 Dny hrůzy...
Nejisté, podezřelé nebo dokonce přesvědčivě negativní výsledky vyšetření mohou nastávající matku nejen velmi stresovat celé těhotenství, ale mohou být příčinou i pro její rozhodnutí k přerušení těhotenství. Potrat je jí dokonce po zjištění závažnosti vad nabízen automaticky – hlavně aby to bylo co nejrychleji. Přitom interrupce je společensky trvale ožehavé téma, je komplikovaná eticky, morálně a nakonec i zdravotně.

Tady se nabízí jako rychlé a snadné řešení problému. Jak ale ukazují mnohé výzkumy, důsledky interrupce, i kdy se zdá být malým zákrokem, si ženy nesou celý život v podobě nejrůznějších psychických a psychosomatických poruch. Stačí si jen představit, co se asi odehraje v duši matky, když v čase, kdy měla porodit své (už odstraněné) dítě, se jí rozběhne laktace. Každá matka má pocit viny. Někdy se dokonce rozhodne, že chce otěhotnět, ale tentokrát už to nejde... Proto by si každá žena měla velmi dobře tento nevratný krok rozmyslet. Bohužel, zkušenosti z postinterrupčního syndromu jsou nepřenosné...

Potrat znamená většinou trauma na celý život
Z tohoto pohledu se jeví jako vhodnější řešení si dítě nechat. Což je pro matku těžké rozhodnutí, jedná-li se o postižení, které bude vyžadovat její celoživotní péči a není jisté, jaké úrovně slučitelné se životem dosáhne narozené dítě. „Mnohé studie ukazují, že pokud je dítě postiženo vrozenou vadou, je pro psychiku ženy lepší, porodí-li takové dítě, i když jsou jeho vady neslučitelné se životem a ono třeba několik hodin po porodu zemře. Poskytnutí šance a možnosti důstojného rozloučení pomáhá ženě lépe se vyrovnat s nelehkou situací.

V opačném případě se velmi často žena dostává do střetu s „postinterrupční depresí" z pocitu, že zabila, a s tímto pocitem většinou žije až do konce života,“ říká Ivana Königsmarková. V dokumentu Nejtěžší volba, který nedávno odvysílala Česká televize, si všechny matky své děti nechaly. Škoda, že to většinou byly příklady toho snazšího rozhodování. Každopádně bylo z těch příkladů, které skončily rannou smrtí dítěte zřejmé, že přivítání miminka na světě, rozloučení s ním a pohřbení, umožnilo všem těmto maminkám přijmout tuto životní událost zcela přirozeně a bez trvalých následků na psychice.

 Jaké vady se testují nejčastěji?
Downův syndrom: Jedná se o poměrně časté onemocnění, vyskytuje se u jednoho narozeného dítěte ze 700. Pokud je matka starší 45 let, činí pravděpodobnost jeho vzniku 1:40. Downův syndrom se projevuje mentální retardací, menší hlava, mohutnější krk, mongoloidním vzhledem.

Obličej má ploché rysy, výrazná kolmá kožní řasa způsobuje dojem šikmých očí, menší uši. Děti trpí celkově sníženým svalovým tonusem. Vzrůst je malý. Mohou se objevovat epileptické záchvaty, postižení jsou náchylnější ke kardiovaskulárním onemocněním a v dospělosti je 3-5× častěji postihuje Alzheimerova nemoc. Jejich vzdělání většinou probíhá ve speciální základní škole.

Edwardsův syndrom: Mezi jeho znaky patří nízká porodní váha, malá, abnormálně tvarovaná hlava, malá čelist, malá ústa, nízko posazené uši, sevřené pěstí s překrývajícími se prsty, srdeční poruchy, problémy v přijímání potravy, obtížné dýchání, „obrácený“ nos, opožděný růst, nevyvinuté nebo chybějící palce.

Míra přežití pacientů s Edwardsovým syndromem je velice nízká. Téměř polovina plodů zemře v děloze. Jen 50 % narozených děti žije do 2 měsíců, a jen 5-10 % přežije svůj první rok života. Nejčastější příčiny smrti se týkají dýchání a srdečních vad. Je nemožné předem určit přesnou prognózu Edwardsova syndromu během těhotenství. Větší lékařské zákroky jsou těmto dětem běžně odepřeny. Výskyt je 1:3000 početí a 1:6000 narození. 50% je možné odhalit v těhotenství.

Patauův syndrom: Projevuje se u 1 z 5000 novorozenců. Děti mají malou hlavu, mozek není rozdělen na dvě hemisféry, malé oči případně se narodí bez očí či s jedním centrálním okem, rozštěp rtu a patra, malou dolní čelist, srdeční vady. Na dlaních je jedna výrazná „opičí“ rýha atd. Dále bývá kryptorchismus (nesestouplá varlata) a srdeční vada. Doba přežití jsou asi 2 měsíce, 50 % pacientů umírá během prvního měsíce života.

Zdroj: deti.centrum.cz

 Sama mám mentálně postiženou holčičku. Ale je to takové šťastné, čisté, bezelstné a hodné Sluníčko, které musí každý milovat. A ze zkušenosti vím, že i ostatní rodiče postižených dětí své děti milují stejnou mírou.

K tomuto tématu se vypsalo...:

"Podle doktorů jsou postižené děti špatnými občánky, kteří jsou jenom na obtíž a nikdo je nechce. Jsou to ale lidské bytosti, které se narodily a chtějí narodit, protože mají karmickou záťež, kterou musejí odstranit, aby duše mohla pokračovat dál a mohla se rozvíjet. Když tyto děti odstraníme potratem, kdo jim dá novou šanci? Kdo jim podá pomocnou ruku, když ji potřebují? Kdo se rozhodne pro potrat, ten to není.

Odstranit postižené dítě je jako odstranit špatného člověka. Přitom tyto děti jsou čisté a nezkažené bytosti, které jsou jenom v nevýhodě, že mají špatnou kostru, nebo mozek a nebo jsou celkově špatné. Ale to není důvodem, aby tyto děti někdo zabíjel. Jsou to lidské bytosti, které si zaslouží život, jako každý jiný, a nerozhoduje, jestli je zdravý a nebo je nemocný. Protože když má být živý, tak bude živý a když má zemřít, tak zemře. I zdravé a krásné miminko může zemřít při porodu a zmrzačené a nemocné miminko se narodí a může žít do stáří.

Kdo jsme, že rozhodujeme o životě a smrti lidském? Odpouštět je jedním z lidských údělů na této Zemi. A odpuštění zmrzačeným a nemocným dětem je údělem této Země. Když se narodí zmrzačené dítě, kdo mu pomůže v životě? Jenom láska a pochopení a slitování lidského rodu. A to je to, co je na světě nejdůležitější.

Když budeme mít na světě jenom zdravé a silné děti, kdo je bude vychovávat k lásce a soucitu k ostatním? Kdo bude říkat dětem, že nejsou šťastné, protože jsou silné, ale nemají moudrost, kterou dávají jenom lidské bytosti, které jsou postižené? Jsou plné lásky a oddanosti a pokory, kterou nikdo ze zdravých lidí nepozná, dokud se nenarodí postižené dítě.

A potom je otázka, kdo a kde se nachází, v které zemi, v které části světa. Protože někde si lidského života neváží, a někde ano. A pokud je tam láska a pokora a lítost s lidským životem, nemůže tam být sobeckost a opovržení s lidským životem jako takovým."

 

V diskusi o tomto článku se objevil i tento odkaz. Myslím, že není úplně marné umístit jej i zde:

Hnutí pro život

 K tomuto odkazu patří i tento článek...

Eugenická vyšetření
Některá z vyšetření v těhotenství jsou eugenická - slouží pouze k vyhledání postižených dětí aby mohli být usmrceny. Všichni rodiče by si měli uvědomit, že eugenická vyšetření nejsou povinni podstupovat a lze je jasným a rozhodným způsobem odmítnout.
Týká se to nejen amniocentézy, která je invazivní a může zkomplikovat průběh těhotenství, ale už i základního tripple testu. Jeho zkreslení roste s věkem maminky a po 35. roce jsou výsledky zcela zavádějící. Je nutno počítat s tím, že ve většině případů se rodiče setkají s nepochopením lékařů a zdravotních sester a s přesvědčováním o správnosti jejich eugenického postupu. Pro oba rodiče, ale především pro maminku, která je během těhotenství mnohem citlivější a zranitelnější, jsou situace týkající se jí a jejího dítěte velice těžké. Odmítnutím eugenických vyšetření si rodiče ušetří mnoho zbytečných stresů a obav v následujících měsících. Na narození případně postiženého dítěte se totiž nelze nijak rozumně připravit. Prožitý stres naopak vždy negativně ovlivňuje křehký vývoj nenarozeného dítěte.
Eugenický přístup
Zdravotní stav je sledován pro zachování zdraví maminky a jejího dítěte. Při sledování vývoje dítěte (plodu) se však pátrá po vývojových vadách nebo genetických odchylkách. Cílem těchto eugenických vyšetření je vyhledání potenciálně nemocných nenarozených dětí a následně je rodičům doporučeno jejich usmrcení - umělý potrat. Rodiče jsou vždy s případnými špatnými výsledky vyšetření odborně seznámeni a postaveni před rozhodnutí, zda dítě ponechají naživu. Odmítnou-li rodiče umělý potrat, stává se v případě podezření na těžké postižení dítěte, že je na ně ze strany lékařů, rodiny i společnosti vykonáván nátlak. Avšak i v případě, že se u dítěte prokázalo postižení, které lékaři označují za neslučitelné se životem, je z psychického i zdravotního hlediska maminky mnohem lepší dítě donosit, i kdyby mělo zemřít ještě před narozením či brzy po něm. Jde však o velmi řídký jev. Spíše se jedná o záminku lékaře pro získání souhlasu váhajících rodičů s usmrcením jejich postiženého dítěte.
Následující vyšetření se provádějí výhradně za účelem vyhledání nemocného dítěte v lůně matky a jeho následného usmrcení v co nejranější fázi těhotenství. Protože plodu nelze během těhotenství na základě těchto vyšetření nijak pomoci, je rozumné je důrazně odmítnout.
V 16. týdnu těhotenství se provádí tzv. tripple test. Jedná se o vyšetření výše hladin tří hormonů v krvi (AFP, hCG, uE3), ukazující na vrozené vývojové vady a chromozomální odchylky. Podle vzájemného poměru hladin hormonů a věku matky se dá usuzovat na podezření na vývojovou vadu. Jedná se např. o možnost rozštěpu páteře nebo břišní stěny dítěte nebo častěji o chromozomální poruchu (např. Downův syndrom). U každého výsledku je uveden závěr vyjadřující pravděpodobnost např. 1 : 300 (jedno dítě nemocné na třista zdravých). Matce je pro potvrzení špatného výsledku nabídnuto vyšetření plodové vody - amniocentéza. Pokud tripple test není zcela přesně načasován, jsou výsledky zavádějící a chybovost tohoto testu vysoká. I když se později při amniocentéze podezření vyvrátí, je matka zbytečně do konce těhotenství stresována.
Do 20. týdne se v případě pozitivního výsledku tripple testu a nebo v případě dalších indikací (rodinná anamnéza, věk matky) provádí vyšetření plodové vody - amniocentéza [AMC]. Za kontroly ultrazvukem se propíchne břišní stěna matky, stěna dělohy a plodové obaly, aby se jehlou odebralo malé množství plodové vody, z níž se provedou potřebná vyšetření. Výsledky jsou k dispozici během tří týdnů. Po tomto invazivním vyšetření dochází až v 5 % k těhotenským komplikacím a asi 1-2 % žen spontánně potratí.
Podezření na vývojové vady
Pokud amniocentéza či jiná vyšetření prokáží riziko postižení dítěte, musí se matka připravit na to, že může být přesvědčována, aby své dítě nechala potratit. Umělý potrat z genetických důvodů se provádí do ukončeného 24. týdne těhotenství. Zpravidla se podají prostaglandiny, vyvolávající velmi silné děložní stahy, které vypudí vyvíjející se dítě. Kontrakce jsou mnohem silnější než u běžného porodu a mají dítě během takto vyvolaného předčasného porodu zabít.

Zdroj :prolife.cz/?a=38&id=80

Konchedras 18.8.2010