Beandriake, skvělý námořník
Žil byl jednou jeden muž. Všem byl znám jako obratný a zkušený námořník. Jmenoval se Lahindrano a měl syna, kterému dal jméno Beandriake. Když Beandriake vyrostl a zmužněl, začal jezdit na moře s otcem.
Jednoho dne však Lahindrano zemřel a tehdy řekl Beandriake lidem:
„Zemřu-li na souši, nechte můj prach rozfoukat větrem. Zastihne-li mne smrt na moři, pochovejte mne tak, jak má být pochován muž.“
Lidé se ho ptali, co ho vede k takovému podivnému přání a on odpověděl:
„Když jsem byl malý, otec mi řekl: »Beandriake! Žijeme na moři a na moři také zemřeme!«“
Jak získával zkušenosti, stával se z Beandriakeho znamenitý námořník a kráčel ve šlépějích svého otce.
Jednou najal neznámý cizinec pět námořníků na svůj koráb a zeptal se jich:
„Koho zvolíte za svého kapitána?“
Námořníci odpověděli:
„Nikdo z nás nechce být kapitánem, chceme aby jím byl Beandriake.“
„Vyhledejte jej!“ přikázal cizinec.
Přivedli tedy Beandriakeho a cizinec mu řekl:
„Jsi zkušený námořník, vezmu tě sebou.“
„Dobrá,“ odpověděl Beandriake. „Neodmítám. Kdy se však vrátíme zpět?“
„Za šest měsíců,“ odpověděl majitel lodi.
„Dobře,“ přitakal znovu Beandriake. „Za šest měsíců odejdu z lodi ať bude kdekoliv, u břehu nebo na moři.“
I vydali se na cestu. Pluli dlouho, velice dlouho...
Za pět a půl měsíce se majitel nakonec rozhodl obrátit koráb zpět. Čas neúprosně běžel a kolem lodi bylo stále jen moře. Skončil šestý měsíc a začal sedmý.
Jednoho dne Beandriake povídá: „Končím svou službu a odcházím z lodi.“
Majitel korábu překvapeně odvětil: „Jak to chceš udělat? Vždyť není vidět kouska země. Kam se poděješ?“
„To mne příliš neznepokojuje,“ pokrčil rameny Beandriake. „Dej mi jen malou loďku, trochu vody, suchary a tabák. Pak nezahynu.“
„Jak myslíš,“ souhlasil cizinec a dal Beandriakeovi vše, oč požádal. Pak plul dále svou cestou a Beandriake také svou.
Plaví se Beandriake a povídá sám sobě: „Říkají mi Beandriake, jsem výborný mořeplavec, otec mne na plachetnici vychoval, zmám moře dobře.“
Zvedl se vítr, ale Beandriake také zafoukal a vítr se před jeho loďkou zastavil. Plul tak dlouho, až uviděl ostrov a na něm kamennou chýši. Byl to dům Itrimobeho, zlého lidojeda. Beandriake u něj uviděl i dvě děvčátka – sestry. Šel tedy k chýši, dívky mu vyšly naproti na práh.
„Odkud jsi,“ zeptaly se.
„Pocházím z moře,“ skromně odpověděl Beandriake.
Sestry začaly křičet: „Rychle, odejdi odsud. Přijde Itrimube a sní tě.“
„To mne neznepokojuje,“ odvětil Beandriake. „Počkám tu na něho.“
I přišel Itrimobe
„Co tu pohledáváš?“ ptá se.
„Pocházím z moře,“ odpověděl mu Beandriake.
„Dnes tě sním,“ oznámil Itrimobe.
„Jistě, ale mne to neznepokojuje,“ odpověděl Beandriake. „Pojď, bude lépe zahrajeme-li si. Jestliže mne třikrát obehraješ, sníš mne. Jestli třikrát obehraji já tebe, udeřím tě.“
Beandriake šel k loďce, vzal hru a Itrimobe třikrát prohrál.
„Teď tě udeřím, protože jsi prohrál,“ povídá Beandriake a udeřil lidojeda za ucho železným prutem tak silně, že na místě zemřel.
„Rozřež mu ještě břicho,“ radily sestry. „Je v něm mnoho lidí i zvířat.“
A skutečně. Z břicha Itrimobeho vyšlo velké množství lidí a zvířat. Mezitím se Beandriake zeptal sester odkud pocházejí ony.
„Jsme z vesnice Inohona,“ odpověděly dívky. „Náš otec je tam náčelníkem.“
„A jak se váš otec jmenuje?“
„Rabemaneka, a naší matkou je Ramihanta,“ odpověděly sestry.
„Znám vaše rodiče, pocházím také z onoho kraje. A vy jste jistě děti o nichž se říká, že je unesl zlý duch.“
„Ano,“ odvětily sestry. „Unesl nás Itrimobe. Tady jsou naše lamby s vyšitými jmény.“
„Jak vás přinesl až do těchto vzdálených končin?“
„Pohltil nás a když dorazil domů, opět nás vyplivl.“
„Dobrá,“ pokýval hlavou Beandriake. „Popluji k náčelníkovi a jeho ženě a ukáži jim vaše lamby. Za měsíc se pro vás vrátím i s korábem.“
„A proč nemůžeme odjet s tebou už nyní?“ ptaly se sestry.
„To nepůjde,“ zavrtěl hlavou Beandriake. „Bylo by to příliš nebezpečné. Počkejte tu, za nedlouho se vrátím.
A Beandriake odplul. Plavil se dlouho, velice dlouho... Třetí den uviděl loď. Převrhl svou loďku dnem vzhůru a sám si sedl nahoru. Lidé z lodi jej spatřili a vzali k sobě na palubu.
„Odkud jsi,“ ptal se ho kapitán.
„Jsem námořník,“ odpověděl Beandriake. „Náše piroga se potopila a já jediný jsem zůstal na živu.“
„A jak se jmenuje vesnice odkud pocházíš?“
„Inohona,“ znovu odpověděl Beandriake.
„Výborně,“ pravil kapitán. „Odvezu tě tam.“
Za mnoho dní dopluli k zemi. Beandriake a deset námořníků odešli na břeh. Beandriake zamířil rovnou k náčelníkovu domu a povídá: „Odveďte mne ke svému náčelníkovi. Musím mu něco ukázat.“
Ukázal mu obě lamby. Jakmile je náčelník uviděl, slíbil Beandriakeovi: „Jestli se mé dcerky vrátí domů, dostaneš starší z nich – Itsiboakabao – za ženu.“
Náčelník svolal své muže a zavelel jim spolu s Beandriakem plout k ostrovu. Vypluli na velkém korábu a vzali sebou i šperky a nové lamby pro sestry.
Pluli dlouho, velice dlouho, ale mi pospíšíme. Vždyť je to jen příběh a jeho čas se přiblížil k samotnému konci.
Za mnoho a mnoho dní nalezli ostrov. Beandriake a všichni lidé vyšli na břeh. Darovali sestrám šperky a lamby a všichni společně odpluli zpět. Opět za mnoho a mnoho dní dorazili do vesnice Inohona. Rabemaneka uviděl své dcerky a upadl do bezvědomí.
Sestry vykřikly: „Jsi-li bez sebe zlobou, zemři; jsi-li bez sebe láskou, oživni!“
V ten okamžik přišel náčelník k sobě, ale tehdy upadly do mrákot dcerky.
A rodiče také vzkřikli: „Jste-li bez sebe zlobou, zemřete; jste-li láskou, obživněte!“
Při těch slovech sestry skutečně rázem obživly.
Poté svolal náčelník všechen svůj lid a řekl: „Lidé, chtěl bych vám říci, že dnes dám svou nejstarší dceru Itsiboakabao za ženu Beandriakovi. Jestliže on řekne »Zemři!«, zemře; poví-li však »Žij!«, bude ona šťastně a rodostně žít. A nemá-li někdo z vás Beandriakeho v lásce, znamená to, že nemiluje ani mne.“
I odpověděli lidé: „Nikdo v ničem neodmítá Beandriakeho: ani les, ani voda, ani oheň, ani nebe, ani země, ani lidé!“


Sny tří bratrů
Žil byl starý Rangaha se svými třemi syny. Jednoho dne onemocněl a povolal své syny k sobě. Když přišli, řekl jim otec:
„Chtěl bych vám říci, synové moji, že Andriamanitra na mne seslal zlou chorobu a nevím zůstanu-li na živu nebo ne. Vraťte se nyní do svých domovů ke svým ženám a dětem a každému z vás se dnes bude zdát sen. Až nastane jitro, přijďte znovu ke mě. Budete mi vyprávět co se vám zdálo.“
Když se ráno slunce vyšvihlo nad obzor, přišli všichni tři bratři a hovořili o tom, jaké měli v noci sny.
Nejstarší řekl:
„Zdálo se mi drahý otče, že se v řece žení kajman s krokodýlem“
Prostřední syn řekl:
„Já jsem, drahý otče, viděl, jak nesu sedm trsů banánů.“
A nejmladší syn vypráví:
„Já jsem, otče, viděl ve snu, jak splétám stébla rákosu.“
Vyslyšel otec sny svých dětí a řekl:
„Jděte, synové moji, a přiveďte lidi z vesnice, budu mezi vás rozdělovat svůj majetek.“
Když se shromáždila celá vesnice, řekl starý Rangaha:
„Pomozte mi lidé a buďte svědky toho, jak naložím se svým majetkem. Rozdělím jej mezi své syny podle toho, jaké měli sny. Poslouchejte všichni. Dvě třetiny dám nejmladšímu a jen jednu třetinu prostřednímu a nejstaršímu. Nejstaršímu nedám mnoho, protože jsem pochopil, že si chce vzít i díl druhých; je chamtivý jako krokodýl. Proto také viděl ve snu krokodýla s kajmanem. Prostřednímu synovi také mnoho nedám, neboť jsem z jeho snu poznal, že se stane lakotným člověkem. Bude chtít vlastnit majetek druhých, neboli nésti najednou sedm trsů banánů, což není v silách jednoho člověka. Vždyť více než tři trsy člověk neuzvedne a to jen tehdy, dá-li si jeden na hlavu a druhé dva do rukou. Nejmladšímu synovi odkáži nejvíce, protože jsem z jeho snu poznal, že je dobrým člověkem. Bude žít s lidmi přátelsky, jako stébla rákosu ve střeše, neboť je splétal ve snu. Bude se vždy s lidmi radit a dělat jen to, co je ostatním příjemné. On může čestně nést mé jméno a vystřídat mne na zemi. Neopustí své blízké, bude je chránit a bude také ochraňovat bohatství shromážděné předky.“
Od těch dob, říká se, tak zůstalo dodnes. Nejmilejším synem je vždy ten nejmladší.