Japonské pohádky

Želva, dárkyně života

Stalo se to dávno, hned v době, kdy byl objeven ostrov Chorai. Tehdy ten ostrov ještě nebyl tak šťastný, jako nyní a ničím se od jiných ostrovů nelišil. Jednou se přiblížil den, kdy vládce toho ostrova měl narozeniny. Všichni obyvatelé ostrova, od ministrů až po prosté rybáře, chtěli svému vládci blahopřát. Ve stínu skalnatých hor u moře, žil ladík Taro. Rodiče mu už dávno umřeli. Přestože byl chudý sirotek, chtěl i on přivést svému vládci k narozeninám dárek a popřát mu dlouhého života.
Dlouho rozmýšlel, co by vládci daroval. Protože na dárek neměl peněz, rozhodl se, že přinese vládci rybu ulovenou v moři. Vzal udici a šel k moři na ryby. Nejcennějším úlovkem je ryba zvaná tai. Řekl si, že vládce bude jistě spokojen, přinese-li mu jako dárek živou rybu tai. Taro hodil udici do moře a skutečně, za chvíli rybu tai ulovil. Hoch se zaradoval a uložil ji do košíku. Teď teprve viděl, že ryba je malá a proto znovu hodil udici. Za chvíli se mu zdálo, že opět něco bere. Počal vytahovat udici, ale kořist byla příliš těžká. "To je jistě velká ryba," řekl si. "Kdybych spěchal, udice by se mi přetrhla a ryba by mi utekla," opatrně vytahoval udici a když ji konečně vytáhl, uviděl, že nechytil velkou rybu, ale želvu.
"Cože? Takovou ohavu jsem chytil? Teď chápu, proč se mi zdál úlovek tak těžký! Nemám jí polámat kosti?" Už se chystal, že ji hodí zpátky do moře, když tu zaslechl hlas: "Počkej Taro! Abys nelitoval!" Taro se rozhlížel, kdo to mluví, ale na blízku nikdo nebyl. "Klame mě sluch? Snad se mi to jenom zdálo," řekl si. Když však se však zase chystal hodit želvu do moře, ozval se týž hlas znovu: "Počkej Taro! Abys nelitoval!"
Zdálo se mu, že to mluví želva. "To ty mluvíš, želvo?" zeptal se. "Ano, já," odvětila želva stejným hlasem. "Co chceš?" zeptal se jí a želva mu odpověděla: "Ty prý chceš, Taro, donést vládci k narozeninám dárek?" "Ano," odvětil Taro. "Proto jsem chtěl chytit rubu tai, ale tys mě zdržela." "Nechtěla jsem tě zdržet," řekla želva. "Schválně jsem se chytila na tvou udici. Dones mě vládci místo ryby tai!" Když to Taro uslyšel, zamyslel se. "Že ses schválně chytila na mou udici? A bude z tebe mít vládce radost, když tě donesu místo ryby tai?" "Buď klidný," pravila želva. "Vždyť víš, že se říká: Kuru sen nen kame man nen - to znamená - volavka tisíc let života, želva deset tisíc let života. Proto nenajdeš k vládcovým narozeninám vhodnějšího dárku." "Opravdu?" radoval se Taro. "Pak bych jistě nenašel dárek vhodnější. Chycenou rybu tai mohu hodit do moře." Jen to dopověděl, už se chystal hodit do moře svou mrskající kořist, ale želva znovu promluvila. "Počkej Taro! Abys nelitoval! Vždyť tys schválně ulovil rybu tai, nechceš-li ji přinést darem, můžeš ji sníst, nebo ji můžeš prodat v krámku." "Ne," řekl Taro, "proto si ji nenechám. Dnes jsem ulovit jen dárek." To řekl Taro a pustil rybu do vody. Ryba radostně mrskla ocasem a ploutvemi a zmizela v moři.
Nastal den panovníkových narozenin. Hned od rána plnili palác lidé, kteří přišli, vládci blahopřát. Dárků se sešly celé hory.
K vládci přistoupil i Taro a v rukou nesl obyčejnou želvu. "I já vládče, se osměluji tobě blahopřát k dnešním narozeninám a jako dárek jsem ti přinesl starou želvu. Prosím, abys ji ode mě vlídně přijal." S těmito slovy podával želvu vládci.
"Tys mi donesl nejmilejší dárek. Větší radost mi nikdo nezpůsobil," odvětil panovník. Vzal želvu do svých rukou a hladil ji po krunýři. Tu však želva jakoby se polekala, stáhla se celá do krunýře a padla na zem. Když ji zvedli, byla mrtvá.
Taro i celý vládcům dvůr strnuli. Panovník rázem změnil výraz tváře. "Taro, tys mi přinesl mrtvou želvu. To měl být tvůj dárek pro štěstí? Cos tím mínil, opovážlivče?"
Když panovník zahrnul Tara výčitkami, vzchopili se také jeho ministři. Sáhli po rukojeti mečů a chystali se, že smělce na místě ztrestají. Taro se celý chvěl.
Tu však z pozadí paláce vystoupila krásná princezna.
"Počkejte! Počkejte!" volala. "Počkej otče! Abys nelitoval! Proč chceš ztrestat Tara, když ti přinesl tak milý dárek?"
"Milý dárek?" odvětil vládce. "Vždyť mi přinesl mrtvou želvu, a to je špatné znamení. Ten ničema usiluje o můj život a proto musí být potrestán!"
"Ale ne," zvolala princezna. "Vždyť želva zemřela na tvé ruce a to je dobré znamení."
"Proč by byla smrt dobrým znamením?" tázal se vládce.
"Jen považ," odvětila princezna, "vždyť se říká: Kame mannen. A to znamená: Želva, deset tisíc let života. A že ti umřela v ruce, to znamená, že ti odevzdala svůj dlouhý život. Vždyť pro to sama zemřela. Nemám pravdu Taro? Že je to tak?"
Taro hned cítil, jak se mu vracejí síly a odvětil: "Ano, tak je to!" a utřel si pot z čela. Teprve nyní pochopil vládce smysl všeho, co se událo a jeho nálada se hned zlepšila.
"Pak je to vskutku šťastné znamení. Takové štěstí hned tak nenajdeš. Všichni se veselte! A ty Taro mi odpusť, že jsem tě zahrnul výčitkami."
Tak všechno šťastně skončilo a Taro s poctami opouštěl palác. Sotva však byl za branou paláce, objevila se zase princezna. "Taro, dnes je opravdu šťastný den."
"Princezno," odvětil Taro. "Tys mě zachránila před jistou smrtí. Jsem ti velmi zavázán."
"Ba ne," odmítala princezna, "já jsem vděčná tobě. Vždyť tys mi zachránil život, proto jsem ti přišla poděkovat."
Od té doby dlouhý věk želvy přešel na všechny obyvatele ostrova. Od vládce až po posledního rybáře. A proto se stal ostrov Chorai nejšťastnějším místem na světě.

Dvě žáby
Kdysi dávno žily v Japonsku dvě žáby, jedna z nich se usadila v příkopě, na pobřeží poblíž Osaky, zatím co druhá se usadila v průzračném malém potůčku procházející městem zvané Kjóto. Byly od sebe tak daleko, že jedna o druhé nikdy ani neslyšela; tím víc je zábavné, že obě dvě dostaly, ve stejnou chvíli stejný nápad, a to, že by se rády podívaly do světa. Žába, která žila v Kjótu, chtěla jít do Osaky a ta z Osaky chtěla zase do Kjóta, kde stojí palác samotného Mikáda, jak se v té době říkalo japonskému císaři.
Takže se jednoho krásného jarního rána obě dvě vydaly po cestě, která spojovala Kjóto a Osaku, jedna z jednoho konce a druhá z druhého. Cesta byla náročnější, než čekaly. O cestování toho příliš nevěděly a v půli cesty se tyčila hora, kterou musely přelézt. Stálo je to mnoho času i sil, ale obě dvě to nakonec zvládly a na vrchol se dostaly. Jaké to asi pro ně bylo překvapení vidět před sebou další žábu.  Chvíli na sebe beze slova civěly, než se spolu začaly bavit a zjistily jak to, že se potkaly, tak daleko od svých domovů. Bylo pro ně příjemné zjistit, že obě mají stejné přání - dozvědět se trochu víc o své rodné zemi - a protože nebyl, žádný důvod spěchat, rozhodly se, že si dopřejí vydatný odpočinek, než se každá vydá svou cestou.

“Jaká škoda, že nejsme větší,” řekla žába z Osaky; “mohly bychom odsud vidět obě dvě města, a zjistit, jestli stálo za to se tam vypravit.”

“Ó, to se dá lehce zařídit,” odvětila žába z Kjóta. “Musíme se pouze postavit na zadní a navzájem se přidržet, potom se můžeme podívat na města, do kterých cestujeme.”

Tato myšlenka se žábě z Osaky líbila tak moc, že z ničeho nic vyskočila a položila ruce na ramena své kamarády, která se také postavila. Tak tam stály, natahovaly se tak vysoko, jak jen mohly, a navzájem se těsně držely, aby nespadly. Kjótská žába natočila nos směrem k Osace a Osacká, zase směrem ke Kjótu; ale ti hlupáčci zapomněli, že když se postavili na zadní jejich oči ležící v zadu na hlavách míří přesně opačným směrem jako jejich nosy, takže se dívají na místa, odkud přišli.

“To mě podrž!” zvolala žába z Osaky, “Kjóto je přesně takové jako Osaka. Rozhodně nestojí za tak dalekou cestu. Půjdu domů!”

“Kdybych jen tušila, že Osaka je pouze kopií Kjóta, nikdy bych se na tak dalekou cestu nevydala,” zvolala žába z Kjóta, a při tom jak mluvila, sundala ruce z kamarádčiných ramen a obě dvě dopadly na zem. Potom se zdvořile rozloučily a znovu vyrazily domů a do konce jejich životů věřily, že Osaka a Kjóto, které jsou tak odlišné, jak jen dvě města mohou být, jsou si podobné jako vejce vejci.

Muž, který nechtěl zemřít
Před dlouhými a dlouhými lety žil muž jménem Sentaro. Jeho příjmení znamenalo „Milionář“ ačkoliv zdaleka tak bohatý nebyl, ale na druhou stranu byl dalek toho, aby byl chudý. Zdědil malé jmění po otci, z čehož žil. Svůj život žil bezcílně a bezstarostně až do svých dvaatřiceti let.

Jednou zničehonic bez zjevného důvodu onemocněl a jak se cítil slabý a bezmocný, začaly se mu vkrádat myšlenky na smrt. Strach ze smrti mu působil velké starosti. „Tak strašně rád bych žil“, říkal si sám pro sebe, „abych se dožil přinejmenším pěti nebo šesti set let a nebyl nemocný. Běžná délka lidského života je tak krátká.“ Znal mnoho příběhů ze starých časů o císařích, kteří se dožívali běžně tisíců let anebo o princezně Yamato, o které se tradovalo, že se dožila pětiset let. Sentaro často slýchával příběh o čínském císaři jménem Shin-no-Shiko, jenž byl jedním z nejmocnějších a nejsilnějších vůdců v celé čínské historii. Vybudoval spoustu obrovských paláců a také Velkou čínskou zeď. Na světě měl všechno, co si přál, ale navzdory své moci a bohatství, rad svých rádců a slávy své vlády byl nešťastný, protože věděl, že jednoho dne musí toto všechno opustit a zemřít. Když šel Shin-no-Shiko spát, když vstával, když pracoval během dne, po celou dobou ho strašila myšlenka na smrt. Nemohl tomu utéct. Kdyby byl mohl nalézt „elixír věčného života“, býval by byl šťastný. Nakonec se císař rozhodl svolat všechny své dvořany a rádce a zeptal se jich, zda by pro něj nemohli najít nebo připravit elixír věčného života, o kterém tak často slyšel a čítával. Starý dvořan Jofuku se ozval a řekl, že slyšel o zaoceánské zemi zvané Horaizan, kde žili poustevníci, kteří znali tajemství elixíru života. Kdokoliv se jej napil, žil navěky. Císař vyzval Jofuka, aby se neprodleně vydal do země Horaizan a přivezl pro něj lahvičku s elixírem. Dal Jofukovi jednu ze svých nejlepších lodí, komfortně mu ji vybavil a naložil velkým množstvím pokladů, jimiž měl Jofuku odměnit poustevníky za lahvičku věčného života. Jofuku skutečně doplul do země Horaizan, ale nikdy se odtud k nedočkavému císaři nevrátil. Od té doby se traduje, že se země Horaizan nachází někde v okolí nejvyšší japonské hory Mt. Fuji, kde je i domov poustevníků znajících tajemství věčného života. Říkalo se také, že Jofuku byl uctíván od té doby jako jejich bůh.

Sentaro se proto rozhodl, že se pokusí najít poustevníky a získat od nich elixír věčného života. Matně si vybavoval útržky vyprávění ze svého dětství, kdy se dozvídal, že nesmrtelní poustevníci žijí ve vysokých nadmořských výškách stranou od všech lidí. Opustil tedy svůj domov a příbuzné a vydal se splnit svuj úkol. Procestoval celé Japonsko, projel všechna pohoří, slezl všechny kopce a hory, ale po poustevnících ani vidu ani slechu. Až jednou se dostal do hornaté oblasti, kde potkal lovce. „Můžeš mi, prosím, říci“, zeptal se Sentaro, „kde žijí mniši znající tajemství elixíru věčného života?“ „Ne,“ odpověděl lovec, „nemohu ti říci, kde žijí tito poustevníci, ale zde v lesích žije jeden zloděj, o němž se říká, že je náčelník tlupy asi dvě stě loupežníků.“ Takováto bezcenná odpověď Sentara velice naštvala, protože se cítil jako hlupák, že ztrácí čas a hledá poustevníky právě tady a rozhodl se jít do Jofukovy svatyně, která se nacházela v jižní části Japonska.

Poté co dorazil do svatyně se usilovně po sedm dní a nocí modlil a naléhavě prosil Jofuka, aby se nad ním slitoval a ukázal mu cestu k poustevníkům, kteří měli to, po čemž neskutečně moc toužil. O půlnoci sedmého dne, když se klečící Sentaro zrovna modlil ve svatyni, se otevřely vnitřní dveře svatyně, v nichž se zjevil Jofuku ve fosforeskujícím oblaku, vyzval Sentara ať přistoupí blíž a řekl mu: „Tvoje přání je velice sobecké a jednoduše jím nemůžeš být odměněn. Myslíš, že by ses chtěl stát poustevníkem, jenž zná tajemství elixíru věčného života? Dokážeš si vůbec představit poustevnický život? Poustevník smí jíst pouze ovoce, lesní plody a kůru borovic. Poustevník musí sám spáchat sebevraždu, aby mohl sejít z tohoto světa. Jeho srdce musí být čisté jako zlato a prosto běžných lidských citů a tužeb. Postupem času, pokud poustevník dodržuje tyto přísné podmínky, přestane cítit hlad, chlad nebo teplo a jeho tělo se stane tak lehké, že může létat na ptačích křídlech, či plavat na hřbetě ryb a může chodit po vodě, aniž by se jeho chodidla namočila. Ty, Sentaro, máš rád pohodlný život a veškerý komfort lidského bytí. Nejsi dokonce pracovitý ani jako většina normálních lidí, jsi naopak velice líný a citlivější na teplo a zimu než kdokoliv jiný. Nikdy bys nebyl schopen chodit bosý nebo pouze v tenkém oděvu během zimy. Myslíš, že bys kdy byl schopen odříkání a trpělivosti poustevnického života? Abych vyslyšel tvoje modlitby, pomohu ti jinak. Pošlu tě do země Nekonečného života, kde lidé neznají smrt a žijí navěky!“ Když Jofuku domluvil, položil na Sentarovu ruku malého papírového ptáka, a řekl mu, aby si sedl na jeho křídla, že ho jeřáb potom odnese na svých křídlech do Země nekonečného života.

Sentaro poslouchal udiveně. Jeřáb se mezitím rozrostl do uctivé velikosti, aby ho mohl odnést na svých křídlech s veškerým komfortem. Potom rozprostřel svá mohutná křídla, naložil Sentara, vystoupal do oblak a rychle se vzdaloval z horských oblastí směrem k moři. Sentaro se zprvu docela vylekal, ale postupem času si zvykl na velice rychlé tempo letu, jenž jeřáb nasadil. Dál a dál putovali stovky mil. Pták se nikdy nezastavil, aby si odpočinul anebo se posilnil, ale Sentaro si to odůvodnil, že je to proto, že je papírový. Zvláštní bylo, že stejnou potřebu neměl ani Sentaro.

Po několika dnech konečně přistáli na ostrově. Jeřáb zalétl od mořského pobřeží do vnitrozemí a po chvíli přistál. Jakmile Sentaro sestoupil z jeho zad, pták se smrskl do původní velikosti a vletěl Sentarovi do kapsy. Sentaro se začal zvědavě rozhlížet okolo sebe, protože ho Země nekonečného života neskutečně zajímala. Nejprve obešel celý ostrov a pak zamířil do města. Všechno bylo poněkud zvláštní v porovnání s jeho bývalou vlastí. Ale země se zdála prosperující a lidé spokojení, a tak se rozhodl, že pro něj bude vhodné, aby se zde usadil a ubytoval se proto v jednom z hotelů.

Vlastník hotelu byl laskavý muž, a když se mu Sentaro svěřil, že je cizinec, a že se rozhodl načas zde žít, slíbil mu pomoci zařídit všechny nezbytné věci ohledně jeho dočasného pobytu u vládce ostrova. Pomohl Sentarovi dokonce nalézt vhodný dům pro něj a tímto se Sentarovi splnil jeho odvěký sen a stal se plnoprávným obyvatelem Země nekonečného života. Ze vzpomínek všech vesničanů vyplynulo, že nepamatují, že by zde někdo onemocněl, natož aby zemřel. Mniši, kteří přišli z Indie a Číny, vyprávěli všem na potkání, že existuje země zvaná Ráj, kde budou všichni překypovat štěstím, bohatstvím a blažeností, ale této země lze dosáhnout pouze poté, co člověk zemře. Tento příběh byl předáván z generace na generaci, ale nikdo přesně nevěděl, co to smrt je, krom toho, že to je cesta do ráje. Všichni obyvatelé ostrova, jak bohatí, tak chudí, neměli strach ze smrti a namísto toho k ní hleděli jako k něčemu vytouženému a nesplnitelnému. Všichni byli unaveni délkou svých životů, a toužebně si přáli a vyčkávali, že by se dostali do země zvané Ráj, o které jim mniši kdysi vyprávěli.

Všechny tyto informace získal Sentaro povídáním si s vesničany. Myslel si, že se nachází v zemi zvané Absurdistán. Všechno bylo obráceně. Přál si uniknout smrti, a tak vyrazil na ostrov do Země nekonečného života pln úlevy a radosti, aby viděl obyvatele ostrova otrávené věčným životem a toužebně vyhlížejících smrt. Všechny jeho myšlenky byly otráveny jako dobré jídlo, a jeho veškeré vnímání světa bylo popletené. Kdykoliv připluli obchodníci z cizích krajů, všichni bohatí lidé je naháněli, aby si od nich nakoupili jed, který pak dychtivě spolykali doufajíce, že zemřou, a že se ocitnou v Ráji. Ale smrtelné jedy z cizích zemí přestávali v Zemi nekonečného života jednoduše fungovat. Naopak lidé, kteří je spolykali, se po jejich požití cítili na malý moment dokonce ještě o něco lépe a zdravěji, namísto aby zemřeli. Marně si zkoušeli představovat, jak by smrt mohla vypadat. Všichni obyvatelé ostrova by dali všechny své peníze a všechno své jmění, aby si mohli zkrátit svůj život alespoň na pouhých dvě stě nebo tři sta let. Lidé se zdáli jakoby unavení monotónností nekonečného života a vypadali skleslí a smutní. V lékárnách se prodával lék, který pokud se podával po stovky let, tak způsobil lehké sešedání vlasů a nepříjemný pocit v žaludku. Sentaro byl zároveň úžasem bez sebe, když viděl, že smrtelně jedovaté ryby jako fugu byly servírovány v restauracích jako delikatesy a podomní obchodníci prodávali omáčky vyrobené ze španělských mušek. Nikdy neviděl nikoho onemocnět po pozření těchto příšerných věcí, ani nikdy nepotkal nikoho byť jen s náznakem nemoci.

Ale Sentaro byl potěšen. Říkal si sám pro sebe, že by nikdy nebyl unaven životem, a že by nikdy nepomyslel na to přát si vlastní smrt. Byl jediným skutečně šťastným obyvatelem ostrova. Přál si žít tisíce let a užívat života. Založil si malý obchod a nikdy nepomyslel na návrat do své rodné vlasti. S přibývajícími lety však věci nešly tak snadno jako zpočátku. Obchod se mu nedařil a několikrát se pohádal se svými sousedy. Byl proto velice rozezlen. Čas mu ubíhal rychleji, pokud byl zaneprázdněn prací od rána do noci. Až konečně po tři sta letech monotónního života se mu začínal pomalu zošklivovat život v Zemi nekonečného života a zastesklo se mu po tom, že by rád spatřil svou rodnou zemi. Jakkoliv dlouho zde žil, život byl pořád stejný a pokládal si stále častěji otázku zda nebyl hlupák, že se rozhodl pro život v Zemi nekonečného života.

Sentaro, kdykoliv ve svých snech a myšlenkách utíkal ze Země nekonečného života, vzpomínal na Jofukova slova a modlil se k němu, aby mu pomohl vrátit se zpět do své rodné země. Jeho modlitby netrvaly dlouho, když ucítil podivné šustění ve své kapse. Papírový jeřáb, nezničen po stovky let, se opět probouzel k životu. Rostl a rostl, až byl natolik velký a silný, aby unesl Sentara. Jakmile na něj Sentaro usedl, pták se prudce zvedl a uháněl prudce směrem k Japonsku. Sentaro se ohlédl zpět a začal litovat svého rozhodnutí. Marně se snažil zastavit ptáka během letu. Jeřáb držel neúprosně svůj směr k Japonsku. Zničehonic přišla prudká bouře, papírová křídla ptáka nasákla, začala se mačkat, až pták neudržel svůj kurs a spadl se Sentarem do moře. Pln hrůzy z toho, že by se mohl utopit, začal volat Jofuka o pomoc. Rozhlížel se všude okolo a nikde nebyla žádná loď, která by jej mohla zachránit. Spolykal velké množství mořské vody, což jen zhoršilo jeho zdravotní stav v této bezútěšné situaci. Zatímco se bezradně plácal na vodní hladině, ve snaze přežít, zahlédl, jak k němu míří obrovský žralok. Jak se blížil, otevřel svou mohutnou tlamu, aby Sentara sežral. Sentaro byl naprosto paralyzován vidinou konce svého života, že doslova ječel a prosil Jofuka, aby přišel a zachránil jej.

Zničehonic, uprostřed svého hrůzyplného vřískotu, se Sentaro probudil ve svatyni, kde se předtím modlil k Jofukovi, aby jej vzal do Země nekonečného života. Všechna jeho neobyčejná a hrůzyplná dobrodružství byla pouhým snem. Polil jej studený pot a otřásl se hrůzou. Byl naprosto zmaten.

Náhle k němu začalo sestupovat jasné světlo, v němž Sentaro rozeznal nejasné obrysy anděla. Anděl držel ve svých rukách knihu a mluvil k Sentarovi: „Jsem seslán Jofukem, abych tě spravil, že ti můj pán nedává povolení odcestovat do Země nekonečného života. Ve svých snech jsi byl unaven životem tam a naléhavě si poté žádal mého pána, aby ses mohl vrátit do své rodné země a mohl zemřít. Jofuku potom vyzkoušel tvoji vůli, shodil tě do moře a poslal na tebe velkého žraloka, aby tě snědl. Avšak tvoje touha po smrti nebyla skutečná, protože jsi hlasitě plakal a prosil mého pána o pomoc. Je pro tebe také zbytečné, aby ses stal poustevníkem a poznal tak tajemství věčného života. Není to nic pro tebe, protože nežiješ asketickým životem. Nejlepší pro tebe bude, aby ses vrátil do svého domova a žil dobrý, poctivý a pracovitý život. Nikdy nezapomeň na odkaz svých předků a snaž se svým dětem svoji pílí a pracovitostí zajistit světlou budoucnost. Tak se dožiješ vysokého věku a budeš šťastný. Avšak vzdej se myšlenky na věčný život. Bude ti zapovězen. Od této chvíle víš, že sobecká přání nepřinášejí štěstí. V této knize, kterou držím ve svých rukách, najdeš spoustu užitečných rad, kterých když se budeš držet, budeš žít důstojný život, jaký jsem ti před chvílí nastínil.“

Anděl zmizel jakmile domluvil a Sentaro se vrátil s knihou v náručí do své rodné vesnice. Začal žít důstojný život a řídit se příkazy z knihy, kterou mu anděl věnoval. Dařilo se mu vést šťastný a spokojený život a dožil se vysokého věku přesně tak, jak anděl sliboval.


Japonské pohádky

Jak liška pomohla Hajazóovi k penězům

 V Japonsku lidé odedávna věřili, že lišky mohou na sebe brát podobu lidí a že se jim přitom podaří ledaskoho napálit. Dnes už se to prý tak často nestává, ale poslechněte ( přečtěte ) si příběh, který se odehrál asi před 150ti lety v horách nedaleko Nagoje, kde se tehdy potměšilými liškami...

—————

Císařovna Jowka

Žila jednou v Japonsku mladá, krásná, laskavá moudrá císařovna - Jowka. Snila o životě v míru a myslela na dobro svých poddaných. Ale v severních horách vypukla vzpoura, kterou vedl princ Kokai. Císařovně poslal vzkaz tohoto znění: "Jowko, buď se za mne provdáš a podělíš se se mnou o trůn, nebo...

—————

Princezna Hase

Před mnoha a mnoha lety žil ve starobylém japonském městě Naře významný státní úředník princ Toyonari Fujiwara. Jeho manželkou byla urozená a krásná princezna Murasaki. Byli spolu sezdáni podle starých japonských tradic, když byli velmi mladí, a žili spolu šťastně až doposud. Ačkoliv spolu byli...

—————

Pán rýžové sýpky

V pradávných časech žil v Japonsku statečný bojovník známý všem jako „Pán Rýžové sýpky“. Jeho skutečné jméno však bylo Fujiwara Hidesato a následující příběh bude o tom, jak došel ke své přezdívce. Jednou se vydal hledat nová dobrodružství, protože hrdina jeho formátu přece nemůže zůstat nečinný....

—————

Šobei a kouzelný Tenguův vějíř

Je tomu už hezká řádka let, co v jedné vesničce poblíž Kjóta žil veselý chlapík jménem Šobei. Práce ho moc nebavila, ale zato si rád zazpíval, pobavil se s kumpány sobě podobnými a ze všeho nejradši se věnoval hře v kostky. Někdy mu přálo štěstí, ale jindy také dokázal přijít o všechno, co měl....

—————

Krysa a sýček

Sýček si nechal na další den kousíček dobroty, kterou jedl. Krysa mu jej ale ukradla, kvůli čemuž zůstal sýček o hladu. Rozhodl se tedy vydat se za krysou domů a zabít ji. Krysa se mu ale omluvila s těmito slovy: „Dám ti tenhle trn a řeknu ti, jak pomocí něj získat daleko větší uspokojení,...

—————

Láska bouřkových bohů

Dva mladí bouřkoví bohové, synové hlavního boha bouřek, se těžce zamilovali do té samé ženy Ainu. Jeden z nich povídá žertovně druhému: „Stanu se blechou, abych jí mohl skočit do klína“. Druhý na to: „Stanu se vší, abych v jejím klíně zůstal napořád.“ „Jsou to skutečně vaše přání?“...

—————

Proč nemohou psi mluvit

V dřívějších dobách psi uměli mluvit. Teď nemohou. Důvod je ten, že pes, ten odvěký společník člověka, se nechal v lese unést hrou a způsobil, že jeho pána snědl medvěd. Pes se vrátil domů k ženě svého pána a lživě řekl: „Můj pán byl zabit medvědem. Ale když umíral, tak mi...

—————

Proč nemůže kohout létat

Když Stvořitel dokončil stvoření světa a vrátil se zpět na nebesa, poslal na Zem kohouta, aby se podíval jestli je svět dobrý nebo ne a v každém případě se vrátil do nebe se sdělením, co zjistil. Ale svět byl tak nádherný(10), že to kohouta nutilo zůstávat v něm den co den. Nakonec...

—————