Hrad Hasištejn

Hrad Hasištejn

V době, kdy Hasištejn již ležel v rozvalinách, ožívala časem jeho bývalá sláva. Avšak jen na chvíli o Velikém pátku – a ten, kdo spatřil takovéto zjevení, v krátkém čase nato umíral.
Lesní cestou opodál Hasištejna kráčela chudá stařena. Pospíchala, aby včas došla do kostela, kde se budou čísti pašije. Ačkoliv znala cestu, nemohla toho dne dojíti konce lesa a chodila stále kolem dokola. Pojednou vidí, že se octla opět pod hradem Hasištejnem, že se nad ní týčí chmurné hradby a vysoko k obloze se zdvíhá černá, strašidelná věž. Podivila se, co se to s ní dnes děje, vystoupila po stezce do rozvalin, usedla na mech a odpočívala. Netrvalo dlouho, zmocnila se jí únava, až konečně ulehla a usnula.
Když se probudila, zaslechla hluk řehtaček a klapaček, nesoucí se k ní z vesnického kostelíka. Chtěla se znovu vydat na cestu, vtom se však rozlehla hradním nádvořím ohlušující rána a z trosek vyvstal nádherný hrad v té podobě, jakou měl za doby své největší slávy. Z komnat vycházely krásné, vyšňořené paní, na nádvořích sedlali panošové koně a rytíři s lovecký průvodem mířili k bráně. Ve všech hradních koutech vládl ruch a šum.
Stařena se rozhlíží udiveně kolem, pozoruje, že sedí na stupni před vchodem do sklepení. Pohlédla dolů, vytřeštila úžasem oči: v sklepení zářily hromady zlata. Chtěla vstáti a nabrati si z nich zlata do zástěry, tu však zpozorovala, že v koutě sedí bělovlasý stařec. Podíval se na ni ledovým pohledem svých zapadlých očí, pokynul jí rukou, aby šla dále. Ustrašená žena nemohla však učiniti ani jeden krok.
Stařec se zdvihl, šel jí vstříc. V tu chvíli se dole v údolí rozhlaholily kostelní zvony – neboť, div divoucí, byla tu již Bílá sobota.
Rozlehla se opět rána, jako by pukla skála, sklepení se zavřelo – a stařena seděla na mechu v starých, omšelých zříceninách.
Stěží došla domů a doma upadla v horečný spánek, z něhož se už k vědomí neprobrala. Zaplatila krásné vidění smrtí.

Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků