„Bohabojný, tak mi říkají," odpověděl šakal.
„Proč stojíš na jedné noze?" zajímala se krysa.
„Kdybych stál na všech čtyřech, moje tíha by byla pro ubohou zemi příliš velká, aby ji musela nést, a já si nepřeji zraňovat ji," zalhal šakal.
„Proč máš otevřenou tlamu?" zeptala se krysa.
„Abych mohl nasávat vzduch. Jím jen vzduch, protože nechci ubližovat živým bytostem," odpověděl lstivý šakal.
„A proč máš sepjaté ruce a jsi otočený ke slunci?" vyzvídala krysa.
„Abych velebil a uctíval slunce, dárce veškerého života," řekl podvodný tvor.
Krysa byla velmi dojata šakalovou svatostí a pomyslela si, že je to veskrze spravedlivý tvor, který by mohl její smečku hodně naučit. Počínaje příštím dnem začala společně s ostatními krysami šakala denně navštěvovat, aby mu vyjádřili svůj respekt a naslouchali jeho učení. Ale každý den, zatímco krysí smečka odcházela ve spořádané řadě jedna za druhou, šakal vždycky tiše uchvátil poslední z nich, rychle ji pozřel, oblízl si tlamu a spěšně opět zaujal svůj svatý postoj.
Po několika dnech si vůdce všiml, že se počet krys snižuje, ale nenapadalo ho, proč by tomu tak mohlo být. Věděl jen to, že jich začalo ubývat až poté, co začaly navštěvovat šakala, a že chybějící krysy byly vždycky naposledy viděny během některé z těchto návštěv. Vůdce přišel k závěru, že jejich zmizení má nějak na svědomí šakal. Příštího dne, místo aby šel v čele smečky, když krysy odcházely od šakala, zaujal vůdce poslední místo. Jak už předem tušil, šakal jej napadl. Jenže krysí vůdce byl připravený, a když na něj šakal zaútočil, zakousl se zuby hluboko do útočníkova čenichu. Šakal vydal zavytí, které přimělo celou krysí smečku otočit se a pospíchat svému vůdci na pomoc. Vrhly se na šakala a kousaly jej do slabin, dokud nebyl daleko z jejich území. Cestou domů vůdce přemítal: „Ne vše, co se jeví svaté, bývá vždycky zbožné."