Buddhistické pohádky

 O buvolu a opici

Bylo to již dávno, co žil v překrásném lese u města Gája v severový­chodní Indii mocný buvol. Byl na něj opravdu úchvatný pohled - silný, s vypracovanými svaly a obrovskými zatočenými rohy, jejichž koneč­ky byly ostré jako dýky. Byl jako obrovská temná hora pohybující se le­sem. Lvi a tygři se mu klidili z cesty, protože věděli, že se mu co do síly nemohou rovnat.

Ovšem buvolova povaha byla pravým opakem jeho zjevu. Byl to ten nejněž­nější a nejlaskavější ze všech tvorů. Jedna škodolibá opice zjistila, jak je buvol hod­ný, a rozhodla se, že ho trochu potrápí. Přišla na to, že se buvol smíří s jakýmkoli zlým kouskem, který mu provede. A tak mu křepčila po zádech, jezdila na něm ja­ko na koni, houpala se mezi jeho obrovitými rohy nebo mu zakrývala oči, takže nemohl najít cestu, anebo mu stála v cestě, když se chtěl jít napást, skákala mu po hlavě, zatímco spal a probouzela ho, ba dokonce ho píchala klacíkem do uší. Ať opice udělala cokoli, býk si hleděl svého a zdálo se, že mu to vůbec nevadí. Opi­ce si ve své kruté zábavě libovala a vymýšlela si stále nové a nové způsoby, jak by buvola potrápila.

Sova, která v tom lese žila, často opici a buvola pozorovala, a byla z jejich vzta­hu velmi zmatená. Jednoho dne se buvola zeptala: „Velký buvole, bojí se tě tygr i lev, a ty přesto necháš opici, aby tě tak krutě zneužívala. Během okamžiku bys mohl to drzé malé zvíře rozmáčknout na kaši a skoncovat s ním jednou provždy. Proč to neuděláš?"

Já samozřejmě vím, jakou mám sílu," odpověděl buvol, „ale nikdy by mě nena­padlo, abych ji použil proti hloupé malé opici. Je snadné být trpělivý a tolerantní k těm, kdo se k tobě chovají dobře. Výzvou je být trpělivý a tolerantní k těm, kdo se k tobě chovají špatně. Tato opice mi svými zlými kousky ve skutečnosti proka­zuje službu. Tím, že se s jejím chováním smiřuji, pracuji na rozvíjení ctností tole­rance a soucitu. Možná se z mého příkladu poučí, možná ne. Nepřísluší mi trestat ji. Všichni potřebujeme výzvy, abychom mohli prohlubovat své ctnosti. Tato opi­ce mi dává šanci růst."

„Tvoje velikost, úžasný buvole, netkví jen ve tvé mohutnosti, ale také v pozo­ruhodné moudrosti. Děkuji ti, že jsi mě naučil téhle důležité lekci," řekla sova, kte­rá se buvolovi poklonila a odletěla zpátky do vrcholků stromů, aby tam přemítala nad jeho pozoruhodnými slovy.

 O Opičím králi

Bylo to již dávno, co rostl v úrodných údolích na úpatí velkých Hima lájských hor velmi zvláštní strom, zvaný peepul. Byl skvostný svými rozměry a krásou. Když na jaře kvetl, vypadalo to, jako by byl spuštěn z nebe na zem velký bílý mrak, a když dozrávalo jeho ovoce, bylo la­hodné a voňavé nad všechno pomyšlení.

Tento pozoruhodný strom byl domovem velké opičí tlupy, vedené moudrým a soucitným králem - velmi velkým silným opičákem, jehož milovala celá tlupa. Byl vždy ochoten pomoci i tomu nejposlednějšímu členu tlupy.

Opice se živily plody toho stromu a král věděl, jak zvláštní jeho ovoce je. Jed­na z větví rostla přímo nad řekou Ganga. Král si byl vědom toho, že pokud by ja­kékoli ovoce spadlo do řeky, odplulo dolů po proudu a bylo objeveno lidmi, jejich hrabivost by jim nedala pokoj, dokud by nenašli zdroj toho ovoce, a to by zna­menalo konec šťastného opičího domova. A tak král každého jara poučil opice, že mají otrhat všechny květy na větvích, které sahají nad řeku, a ony to každého jara poslušně udělaly - dokud jednoho jara nepřehlédly jediný květ, který byl schován pod listy. Listy plod skrývaly dokonce i v době jeho růstu, a když dozrál, spadl do řeky a byl odnesen po proudu. Osud tomu chtěl, že ovoce připlulo přímo do vel­kého města Váranásí a tam se zastavilo o plot v řece, který odděloval koupací ob­last vyhrazenou pro krále a jeho manželky.

Vůně nádherného ovoce byla tak sladká a pronikavá, že jedna z králových man­želek je rychle objevila a přinesla nevídané ovoce ke králi. Ten je nechal prozkou­mat svými nejmoudřejšími rádci a nakonec je rozřezali na kousky a snědli je. Byli uchváceni tou nejbohatší, nesladší chutí, jakou kdy jedli, a král okamžitě rozhodl, že musí zjistit, odkud ovoce pochází.

Příštího dne se vydal na cestu podél řeky s velkým oddílem vojáků. Den po dni usilovně hledali, dokud nakonec nespatřili v dálce vrcholek něčeho, co jim připa­dalo jako velmi zvláštní strom. Měl výraznou, bohatou barvu a mohutný vzrůst. Jak přijížděli blíž, již začínali cítit vůni ovoce a poznali, že jejich hledání je u konce.

Když se přiblížili ke stromu, král viděl, že jeho větve jsou plné opic, pojídají­cích žádoucí ovoce. To ho rozzuřilo a nařídil svým lučištníkům, aby opice pozabí­jeli. Obklíčili strom a připravovali se postřílet opice. S takto obklíčeným stromem nemohly opice seběhnout na zem a žádný z okolních stromů nerostl dost blízko, aby na něj přeskočily. Zdálo se, že jsou odsouzeny k záhubě. Jak začali lučištníci střílet, opice zpanikařily.

Opičí král usilovně přemýšlel, co by mohl udělat, aby svým druhům pomohl. Na druhé straně řeky rostl strom, na který by ty nejsilnější opice snad mohly tak řka dosáhnout, ale ty menší a slabší by tu vzdálenost rozhodně nepřeskočily. Opi čí král pevně uchopil jedním chodidlem ohebnou větev stromu peepul a obrovským skokem se přehoupl do stromu na druhé straně řeky. Stěží to zvládl, ale přece jen se mu podařilo držet se větve stromu peepul svým chodidlem a jen tak tak chytit rukou větev stromu na druhé straně řeky - čímž ze svého těla udělal most z jednoho stromu na druhý.

Nařídil opicím, aby přes něj pospíchaly do bezpečí, a celá tlupa se přes něj ve své hrůze divoce hrnula na druhou stranu, napínala jeho tělo a dupala po něm. Když konečně přeběhla poslední opice, zraněný a vyčerpaný král ztratil vědomí a spadl zpátky do stromu peepul, kde zůstal viset několik stop nad zemí.

Vladař Váranásí a jeho muži pozorovali královu neuvěřitelnou ukázku odvahy zezdola. Vladař nařídil, aby opici opatrně snesli ze stromu a položili ji na sameto­vý přehoz. Pak poručil svým nejlepším lékařům, aby ošetřili její zranění.

Když se opičí král probral, vladař se jej zeptal: „Proč jsi obětoval sám sebe kvů­li bezpečí druhých?"

„Jsem jejich vůdce," odpověděl opičí král. Jsem pro ně jako otec. Bylo na mně, abych udělal cokoli, co bylo v mých silách, jen abych je uchránil před nebezpe­čím, kterému čelili."

„Jenže v našich královstvích slouží lid králi, ne naopak," namítl vladař Váranásí.

„Takové jsou možná politické způsoby lidí," řekl opičák „ale ne způsoby souci­tu. Všichni ke mně vzhlíželi o pomoc a já musel myslet spíš na ně než na sebe. Kdybych byl zachránil sebe, všichni ostatní by zahynuli."

„Ale co jsi získal ty, když jsi kvůli ostatním nehleděl na své vlastní dobro?"

„Získal jsem přežití své tlupy. Také jsem měl čest posloužit tobě jako příklad, jak skutečný král vládne svým poddaným s láskou a soucitem." A s těmito slovy vy dechl opičí král naposledy.

Vladař Váranásí dlouho seděl s respektem nad tělem opičího krále. Nařídil ob­řadně spálit jeho mrtvolu a pak svým vojákům poručil, aby se všichni vrátili do Váranásí, aniž s sebou vzali jediný kus ovoce, čímž ponechal strom, aby byl nadále domovem opičí tlupy velkého krále.

 O šakalovi a krysách

Bylo to již dávno, co žila v bujném lese, který obklopoval Váranásí, smečka krys. Vůdce krys byl vznešený tvor, stejně laskavý a soucitný, jako byl velký a silný. V tom lese žil také jeden prohnaný šakal. Větši­nu dne trávil tím, že pozoroval krysy, ale věděl, že jejich vůdce je pří­liš ostražitý a opatrný, než aby mu dovolil chytit kteroukoli z krys, a tak se pokoušel přijít na nějakou jinou taktiku.

Věděl, že vůdce krys má velký respekt ke všem svatým záležitostem, a tak se rozhodl, že bude ztělesňovat svatou bytost. Šel na stezku, o které věděl, že se po ní krysy často vydávají na své cesty za potravou, postavil se na jednu nohu, mírně pootevřel tlamu, sepjal ruce jakoby v modlitbě a otočil se čelem ke slunci.

Když vůdce krys uviděl šakala, jeho první myšlenka byla, aby odvedl svou smečku jiným směrem. Jenže zároveň ho podivný šakalův zjev zaujal. Vydal se te­dy kupředu sám a z bezpečné vzdálenosti zavolal: „Pane Šakale, jaké je tvé jméno?"

„Bohabojný, tak mi říkají," odpověděl šakal.

„Proč stojíš na jedné noze?" zajímala se krysa.

„Kdybych stál na všech čtyřech, moje tíha by byla pro ubohou zemi příliš vel­ká, aby ji musela nést, a já si nepřeji zraňovat ji," zalhal šakal.

„Proč máš otevřenou tlamu?" zeptala se krysa.

„Abych mohl nasávat vzduch. Jím jen vzduch, protože nechci ubližovat živým bytostem," odpověděl lstivý šakal.

„A proč máš sepjaté ruce a jsi otočený ke slunci?" vyzvídala krysa.

„Abych velebil a uctíval slunce, dárce veškerého života," řekl podvodný tvor.

Krysa byla velmi dojata šakalovou svatostí a pomyslela si, že je to veskrze spra­vedlivý tvor, který by mohl její smečku hodně naučit. Počínaje příštím dnem za­čala společně s ostatními krysami šakala denně navštěvovat, aby mu vyjádřili svůj respekt a naslouchali jeho učení. Ale každý den, zatímco krysí smečka odcházela ve spořádané řadě jedna za druhou, šakal vždycky tiše uchvátil poslední z nich, rychle ji pozřel, oblízl si tlamu a spěšně opět zaujal svůj svatý postoj.

Po několika dnech si vůdce všiml, že se počet krys snižuje, ale nenapadalo ho, proč by tomu tak mohlo být. Věděl jen to, že jich začalo ubývat až poté, co zača­ly navštěvovat šakala, a že chybějící krysy byly vždycky naposledy viděny během některé z těchto návštěv. Vůdce přišel k závěru, že jejich zmizení má nějak na svě­domí šakal. Příštího dne, místo aby šel v čele smečky, když krysy odcházely od ša­kala, zaujal vůdce poslední místo. Jak už předem tušil, šakal jej napadl. Jenže krysí vůdce byl připravený, a když na něj šakal zaútočil, zakousl se zuby hluboko do útočníkova čenichu. Šakal vydal zavytí, které přimělo celou krysí smečku otočit se a pospíchat svému vůdci na pomoc. Vrhly se na šakala a kousaly jej do slabin, do­kud nebyl daleko z jejich území. Cestou domů vůdce přemítal: „Ne vše, co se jeví svaté, bývá vždycky zbožné."